Článek
„Tak pá, medvídku,“ řekla manželka a poslala mi polibek od dveří.
„Pa. A neříkej mi medvídku,“ zavrčel jsem.
Dveře se skoro zaklaply, když se najednou vrátila zpátky. „Jo, dneska má přijít ta paní kvůli nové smlouvě na energie.“
„Dobrá,“ řekl jsem.
„Tak tu buď hodný!“ pronesla významně.
„Dobrá…“
Otočila se: „Co?“
„Dobrá…,“ zabručel jsem zase.
Zachichotala se: „Už jdu, Ivánku, už jdu.“ A dodala: „Jo, když už jsi chtěl tu elektřinu a plyn mermomocí zařídit ty, tak si dávej pozor a a neuzavři nějakou nevýhodnou smlouvu.“
Dveře se za ženou konečně zavřely a já si oddychl. Čekala mě hodina klidu, kterou jsem hodlal strávit oblíbenou stylovou zábavou mužů středního věku. Vzal jsem do ruky dálkový ovládač na televizi, pohodlně se usadil v křesle a nohy si vyhodil nahoru na stolek, což by se v přítomnosti manželky rovnalo trestnému činu proti manželskému soužití. Potom jsem začal přepínat kanály na satelitu. Samozřejmě, že nikde nic nebylo.
Právě jsem se chystal vrazit si prst do nosu a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta, když se ozval zvonek. Zase něco zapomněla?
Vstal jsem a otevřel dveře. „Co…“
Další slova mi uvízla v krku.
Před dveřmi stála bohyně. Přesněji řečeno bohyně lásky či spíše sexu, chcete-li. Vysoká, atraktivní blondýna, tak kolem pětadvaceti a s pasem štíhlým jako vosa. Šedý kostýmek lemovaný utaženým páskem končící daleko nad koleny a vysoké červené kozačky končící těsně nad koleny. Výplň mezi daleko nad a těsně nad tvořily naprosto dokonalé nohy. Obličej souměrný a mírně kulaťoučký vypadal jako smějící se smajlík s nezbednýma očima. Přes rameno měla hozenou maličkou červenou dámskou kabelku. V ruce držela stříbřitě modrý kožich.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Pan Ivan.., chm…, ano,“ ukázala prstem se šíleně dlouhým a červeně nalakovaným nehtem na štítek s mým jménem na dveřích.
„Aaano..,“ zakoktal jsem s přízvukem připomínající hýknutí osla.
„Já jsem přišla kvůli smlouvě na energie. Máme schůzku, abych vám nabídla novou. Víte?“
„Ano,“ kývl jsem poslušně, „jste tu brzy.“
Podívala se na hodinky. „Jejda, fakt. Hodně brzo. Snad to nevadí. Mimochodem, jmenuji se Anastázie Rozkošná, můžete mi říkat Nasťo. Klidně i Nastěnko,“ mrkla jedním okem, vplula dovnitř a přitom mě trochu rýpla loktem do břicha.
Jsem úplně obyčejný chlap. Při zavírání dveří mi v hlavě, a nejen v ní, začalo harašit. Mladá dáma, kterou za mnou vyslala korporace prodávající elektřinu a plyn, měla za úkol zcela jistě přesvědčit zákazníky k úžasně výhodné smlouvě s fixací. Než dohadování nad obchodním dokumentem se však zdála být rozhodně více vzrušující představa nečekaného escortu.
Letmo jsem se zahlédl v zrcadle v předsíni. Tepláky, bílý nátělník, dvoudenní strniště a rozcuchané vlasy. Kdepak, krásný Ivan. Oslizlý loupežník. Brrr.
„Posaďte se. Dáte si kávu?“ Sedla si, kývla a já vyrazil do ložnice. Oblékl jsem si čisté trenky, ponožky, modré džíny a právě módní červenou flanelovou košili. Potom moje cesta pokračovala do koupelny. Špinavé prádlo do koše, čištění zubů, pěna na holení, žiletka, voňavka, hřeben do vlasů, to všechno zvládnuto během pár minut. Původně měly návštěvy ložnice a koupelny proběhnout v obráceném pořadí, takže se mi podařilo vytvořit na flanelové košili čerstvý flek ze zubní pasty. Co už, v tom zmatku…
Při pohledu do zrcadla jsem se musel věru pochválit. Voňavý, usměvavý, mužný a hezký.
„Tak, jsem tady, Nastěnko!“ zahlaholil jsem od dveří do obývacího pokoje.
Zasmála se nevinně. „Máte tu kávičku, Ivánku?“
Zvadl jsem. „Ne.“
„Tak ji ještě běžte udělat. Šup, šup. Chtěla bych piccolo bez cukru. Mám jednu prosbu.“
„Ano?“ Předem splněno, proletělo mi hlavou.
„Ráno byl mráz, teď je venku skoro pět stupňů a vy topíte. Je horko,“ postěžovala si. „Myslíte, že bych si mohla zout kozačky?“
„Ale jistě,“ odpověděl jsem a vyrazil do kuchyně, netuše jak vyrobím piccolo z turka. Když se mi podařilo cosi naprosto nepodobného malé kávě vykouzlit, zavřel jsem skříňku s nádobím a najednou ucítil lehký závan nějakého zápachu. Asi zase místní teplárna, napadlo mě a zabouchl jsem okno otevřené na ventilaci.
U vstupu do obývacího pokoje můj nos zaznamenal neskutečný puch. Šlo o podivnou směs připomínající kombinaci zkaženého mléka, deset let nevyvezené žumpy a zvratků z vína. Trvalo asi minutu, než jsem pochopil, že zdrojem není městská teplárna ani vzdálený Černobyl, ale červené kozačky postavené v koutě a krásné nožky k zulíbání s rudě zbarvenými nehty.
Položil jsem kávu před obchodní zástupkyni a odsedl si co nejdál.
Paní Rozkošná však měla ještě jednu prosbu: „Mě dneska strašně bolí tlapky,“ postěžovala si. „Dovolíte?“ Aniž by čekala na odpověď, přisunula si jeden bobek ze sedací soupravy a položila na ně obě bosé nohy. Tento úkon měl za následek prudké rozvíření molekul zápachu z rozkládajících se baktérií na kůži. Začal se mi nebezpečně zvedat žaludek.
Myšlenky na necudnou zábavu zmizely, zato se objevily nové: Ona snad nic necítí. Ať už je konec. Fuj, to je hnus. Udusím se. Uteču. Ženo moje, vrať se a vysvoboď mě.
„Kde máte smlouvu?“ zeptal jsem se a snažil se přitom nedýchat.
„Tady,“ Zvedla ze sedačky dámskou kabelku a vytáhla z ní asi deset listů formátu A4, pečlivě poskládaných do varhánků. Papíry rozložila na stůl a chvíli hledala. Nakonec jeden z nich vítězoslavně zvedla.
Pojal jsem lehké podezření a položil jí otázku: „Kolikátý jsem vlastně zákazník?“
„Dneska už třetí!“ pronesla hrdě.
„Nemyslím dneska, ale celkově.“
„Třetí. Jste můj třetí zákazník vůbec,“ řekla nejistě a podezřívavě. „Proč?“
„Já čekal zkušeného odborníka a ne nováčka.“
Naštvaně našpulila rty a odněkud vytáhla propisku. „Tak začneme,“ nadechla se.
Opravdu nevím, o čem vlastně mluvila. Celou dobu jsem měl pocit, že omdlím. Nedýchal jsem, měl sevřené rty a tep mi klesl na minimální možný počet úderů srdce, které mívají mnichové při hluboké meditaci v horských klášterech v Tibetu. Naštěstí se jí evidentně dotkl můj dotaz, takže mě rychle odbyla.
Na závěr se s nechutí zeptala: „Tak co, další otázky? Máte zájem?“
V době, kdy stála ve dveřích a měla obuté kozačky, bych otázku pochopil úplně jinak a patrně zčervenal. Takto jsem jen popadl propisku a bez odkladu podepsal.
Když jsem Nastěnku vyprovodil ke dveřím a zavřel je, okamžitě jsem běžel ke všem oknům v bytě a otevíral jedno po druhém. Cestou jsem přemítal, zda nejde o novou taktiku šmejdů, jak klienty donutit, aby podepsali nevýhodné smlouvy.
Okna jsem nechal otevřené do průvanu asi hodinu. Já ji strávil ve vaně pod dekou, četl smlouvu, která mě patrně příští rok finančně zruinuje a neodvažoval se ven vystrčit nos. Po zavření oken se zdálo, že v bytě už není nic cítit. Když jsem dovíral poslední, zarachotil klíč v zámku.
„Medvídku, Ivánku, jsem doma,“ ozvalo se od dveří. Když manželka vstoupila do obývacího pokoje, nakrčila nos a vykřikla:
„Ivane, Ivane, cos to tady dělal? Je tu zima jak v psírně a co je to tady za zápach? Teplárna?“
Pokrčil jsem rameny a všechno manželce pověděl. Vzala do ruky novou smlouvu na energie, nasadila si brýle a četla. Po chvilce ji hodila na zem.
„To snad nemyslíš vážně!? Říkala jsem, že to vyřídím. Pod co ses podepsal, ty troubo? Umíš vůbec číst? Panebože, to je smrad!“
„Já, já…,“ blekotal jsem.
„Co já, co já?“
Och, kdybych nebyl hlupákem, nestal bych se ženáčem.
Psáno pro Blogosféru v únoru 2023, upraveno pro Médium.cz v květnu 2025
Inspirováno ruskou filmovou pohádkou Mrazík a skutečnou událostí
