Článek
Uvnitř budovy chladila klimatizace. Z reproduktorů hrála pohodová hudba a ve všech prostorách zářila žlutá světla.
Přes davy lidí v sobotním odpoledni existovaly všechny důvody pro to, aby se zákazník obchodního centra cítil příjemné. Zato já si při vstupu položil otázku. Není lepší se rozvalovat doma na sedačce u nějakého důležitého sportovního přenosu, než se tlačit v davu lidí?
Není, jak by určitě zareagovala moje žena, která má odpověď na všechno. Já bych nakupování oželel.
Manžel míní, manželka mění.
Po příchodu do centra jsem ucítil typický zápach oblečení a zachvátila mě panika.
„Fakt musím s tebou?“
„Musíš,“ zněla pevná odpověď. „Potřebuji někoho, kdo ocení můj outfit a pomůže mi vybrat si z nabídky.“
Otřásl jsem se. „To znamená, že na tebe nebudu čekat v kavárně? Dávám si tam pokaždé cappuccino a tiramisu, než skončíš.“
„Kafčo si dáme spolu,“ odvětila. „Tiramisu dostaneš za odměnu, když budeš hodný.“
„Nešlo by to vyřešit jinak?“ zaškemral jsem. „Když nakupuješ šaty, tak s námi přece jezdí jedna tvoje kamarádka. Myslím ta hezká. “
„Jak hezká? Je snad hezčí než já?“
„To ani náhodou, to ty jsi má hvězda!“ zažehnal jsem rozhodně strašlivou bouři.
„Neprovokuj. Je mi líto, ale potřebuji tě,“ pravila nekompromisně. „Kámoška nemůže. Včera na koupališti dostala úžeh, leží doma a je jí špatně.“
„Ale moc ti neporadím, jsem úplný módní trouba.“
„Obávám se, že tohle se netýká jenom oblasti módy,“ poznamenala. „Tak jdeme, už se těším.“
O těšení svědčil její rozzářený výraz. Když jsem se náhodou zahlédl v zrcadle, můj byl přesně opačný. Připomínal chlápka po propařené noci.
Obchod s oblečením se rozkládal na ploše fotbalového hřiště. Na jedné straně se nacházely převlékací kabinky. Na straně druhé dlouhý pult, za kterým se tři prodavačky marně pokoušely mírnit nekonečnou frontu zákaznic, která se valila jako přílivová mořská vlna.
Místo bylo trestuhodně genderově nevyvážené. Mezi asi padesátkou nadšeně se tvářících žen bezcílně bloudilo několik zmatených zombie opačného pohlaví.
„Dobrý den,“ uvítala nás mladá prodavačka. Nohy měla luxusní a firemní uniforma tuhle skutečnost podtrhovala. Pustil jsem se do přemýšlení, proč v butiku v kterém nakupují převážně ženy, mají dámskou obsluhu ve vzrušujícím oblečení. V tom vzduch prořízl přísný hlas.
„Věnuj se laskavě svojí ženě! Tady si sedni a čekej.“
Rozvalil jsem se do volné sedačky. Všude ledová klimatizace a já tušil, že nakonec budu rád, když si v mužské části prodejny koupím košili. Tričko a kraťasy se hodily na chození v parném létě venku, nikoliv však pro pobyt na ledové kře.
Netrvalo dlouho a žena vylezla z kabinky v jedněch šatech.
„Co na ně říkáš?“ Požádala o ohodnocení něčeho, čemu rozumím jak koza petrželi.
„Nic moc,“ odpověděl jsem. „Líbí se mi jiné.“
„Jaké? Vždyť jsi ještě žádné jiné neviděl.“
Ukázal jsem prstem na opodál stojící prodavačku, která se začervenala. „Tamty.“
„Děláš si srandu? Přestaň očumovat mladé holky a věnuj se mi!“
Naštvaně přešla ke stojanu s šaty a chvíli je zkušeně přehazovala jako hraboš jarní hlínu. Potom si vybrala povolených pět kusů a v krátkých intervalech vylézala z převlékací kabinky s řadou nesmyslných dotazů:
„Co tomu říkáš?“
„Jsem sladěná?“
„Tyhle se hodí do práce?“
Mé odpovědi zněly stále stejně, protože před mýma očima se všechny šaty slévaly v jeden obrovský barevný hadr.
„Ne.“
Když u dalšího modelu otázku doplnila výhružným pohledem, zvolil jsem konkrétnější specifikaci.
„Tyhle jakž takž, ale barva je strašná.“
„Hm. Skoro. Možná. Asi ne.“
„Do práce se nehodí, šéf by tě nepochválil.“
Neměl jsem nejmenší tušení, jestli co říkám, je pravda. Nebyl jsem však ve svazku partnerském prvním rokem a proto za každou mou odpovědí následovalo: „Samozřejmě, že i tak ti to moc sluší,“ nebo „Tvoje kámošky by ti záviděly,“ či „Nikdo v tom nemůže vypadat tak dobře, jako ty!“
Důvod byl prostý. Šlo o hru, jejímž smyslem bylo vyzkoušet co nejvíce modelů a žádný nekoupit.
Při jednom převlékání jsem si odběhl koupit flanelovou košili. Trvalo to jen pár minut. Samozřejmě, že po krátkém pohledu zkonstatovala, že jsem vystřelil a netrefil se. Mně totiž modrý flanel nikdy neslušel a slušet nebude. Poté strčila nos do nejbližší hromady a pustila se do dalšího hrabošení.
Flanelka mě ochránila před zimou z klimatizace a za chvíli se mi v těle rozlilo příjemné teplo. Na dotazy manželky jsem odpovídal zamrčením s padající hlavou.
Usnul jsem.
Ve snu se hadry z hromad a věšáků v prodejně proměnily v obrovské barevné moře. Manželka v něm plavala kraula a řičela nadšením. Já seděl smutně na břehu a díval se do dálky, z které se blížila obrovská vlna. Začal jsem utíkat. Vlna mne však dostihla a strhla dolů. Dusil jsem se kostýmky, sukněmi, halenkami, podprsenkami a kalhotkami. Vykřikl jsem a otevřel oči.
Nade mnou stála žena a kroutila hlavou.
„Ty usneš fakt všude. Vstávej. Půjdeme na kafe a to tvoje tiramisu. Potom pojedeme domů.“
Tiramisu, cappuccino a domů. Jak sladká kombinace barevných chutí. Pozorně jsem si manželku prohlédl.
„Musím říct, že sis vybrala skvěle. Sukně ti sedí dokonale a s halenkou je pěkně sladěná. S tvou lehce opálenou pletí dokonalost sama. Budu si muset dávat pozor, protože teď za tebou budou pálit všichni chlapi v okolí.“
Zakřenil jsem se.
Manželka na mě vrhla zamračený pohled. Nedocházelo mi proč, vždyť jsem jí všechno tak hezky pochválil. Navíc všechno byla pravda, oblečení jí moc slušelo a všichni se za ní otáčeli, dokonce i ženy.
Hned jsem se měl dozvědět, proč se kaboní. Po chvilce mlčení suše zkonstatovala:
„Jsi fakt módní trouba. Můj slepý manželi. To jsou šaty, v kterých jsem přišla z domu.“
Z cyklu Manželské sitcomy
Upraveno pro Médium.cz
