Článek
„Jestliže tě, když jsi na pláži, požádá tvoje přítelkyně, abys jí došel koupit jahodovou zmrzlinu, a ty si koupíš také jednu čokoládovou pro sebe a na cestě zpátky zakopneš a jedna ti upadne, neboj se, bude to ta čokoládová. A jakmile dáš přítelkyni její zmrzlinu, určitě ti řekne, že právě dostala chuť na čokoládovou.“ Murphyho zákon
Uprostřed léta celou zemi pokořilo kruté sucho, které vypalovalo louky do hnědavě rezavé barvy. Připomínaly podivný kakaový škraloup. Trávník v parku se však stále zelenal. Městské služby ho dokázaly udržovat za cenu vysokých nákladů na vodu. Pro lidi v některých částech světa by takovéto plýtvání bylo považováno za šílenství. Místními obyvateli nikoliv. Chodili do parku dál na procházky, tajné i veřejné schůzky, hrát si s dětmi, číst si nebo relaxovat s pohledem do blba. Možná i toto všechno by považovali lidé jinde ve světě za šílenství.
Posezení na lavičce bylo stále příjemné, Zeleň okolo ní a stín rozložitého dubu ji ochlazovaly. O kousek dál sluneční paprsky bodaly do kůže a spalovaly pokožku během několika minut. Jednoho dne na ni dosedl muž po čtyřicítce. Oblečený v modrých kalhotách a bílém tričku s límečkem a krátkým rukávem. Nohama hřešil proti etiketě, protože mu svítily červené ponožky ze sandálů. Přesto celkově působil jako štramák. Předklonil se a sledoval pot z jeho čela kapající na zem. Přišel si sem vydechnout po smaženém sýru s tatarkou a hranolky, který miloval.
Mezi funěním si všiml, že kousek od něho stojí vozík se zmrzlinou. Vypadal, jako kdyby přijel z minulého století. Chladící těleso zakrývalo dřevěné obložení, natřené na bílo. Přes barvu byl pěkně odřený, majitel se ani nenamáhal ho pořádně opravit. Na boku byl žluto-hnědou barvou nastříkán prostý nápis bez fantazie, vyvedený velkými tiskacími písmeny: ZMRZLINA. V parku působil trochu komicky. Možná by se v tomto prostředí lépe vyjímalo: ZMRZLYNA. Vozík měl čtyři velká kolečka, snad ze starodávného dětského kočárku. Na horní desce vyčnívaly dva velké nerezové poklopy. U jednoho ležela přeložená papírová cedulka, kde stálo ČOKOLÁDOVÁ a u druhého VANILKOVÁ.
Muže zaujala obsluha. Vysoká žena s dlouhými blonďatými a vlnitými vlasy, v zeleném tričku, hnědých krátkých kalhotách a bílých teniskách. Opásaná zástěrou s logem kornoutu a točené zmrzliny. Jenže žena neprodávala točenou, ale kopečkovou. Muž dostal nejprve chuť na zmrzlinu, přestože po smaženém sýru šlo o prohřešek proti zdravé výživě. Potom se podíval na ženu a zapomněl na čokoládu i vanilku. Ona, možná o rok či dva starší než on, měla na tváři milý úsměv, který podtrhoval její jemné rysy. Kolemjdoucím nabízela chlazenou pochoutku a když uspěla, zákazníkovi přidala pozdravení s přáním hezkého a úspěšného dne. Hlavu jí před prudkým sluncem chránil široký slaměný klobouk, kterého se pokaždé dotkla dvěma prsty. Svižně, jako když salutuje voják. Přitom zamrkala modrýma očima s velkými umělými řasami. Připomínala samičku ze zvířecí říše, která láká samečka do své pasti. Při jednom mrknutí se do ní chytil také muž, kterému se zatočila hlava.
Zalíbila se mu a přál si pozvat ženu na rande. Chtěl jí hned povědět, že se mu líbí a jestli by s ním nešla na kávu. Šlo by o rychlou a jednoduchou akci, kdyby muž netrpěl mimořádně velkou porcí stydlivosti. Zvedl se z lavičky a přistoupil k vozíku.
„Dobrý den,“ pozdravil.
Žena se k němu přitočila a otevřela doširoka oči. Muž jí chtěl původně povědět něco hodně chytrého a hodně vtipného. Připravoval se asi deset minut. Jenže, když se na něj žena podívala, zapomněl, co jí vlastně chtěl říct.
„Tak, jakou si dáte, pane?“ zeptala se.
Muž si odkašlal a zarazil se. Podívala se na něho s otazníkem v obličeji a čekala. Došlo mu, že očekává odpověď, přesto se nedokázal rozhoupat. Žena se najednou sehnula, rozvázala si tenisky a skopla je pod vozík. Bylo jí horko. Vozík stál na vyasfaltované cestičce a ona se natočila tak, aby měla bosé nohy v trávě. Muže tím vykolejila ještě víc, protože ujížděl na nalakovaných nehtech prstů ženských nohou. Ucítil, jak se k němu z dálky žene vlna vzrušení. Rychle se rozhodl, že ji zchladí zmrzlinou.
„Čokoládovou,“ vyhrkl ze sebe.
„Kopeček, dva, nebo dokonce tři?“ Usmála se a on měl pocit, že slunce padá z oblohy. Cítil, jak mu pot z celého těla stéká do sandálů.
„Ufff,“ vydechl.
Zamrkala řasami. „Ufff, to je kolik kopečků?“ smála se a mužova pokožka rudla dokrvava nejenom ze slunečních paprsků.
„Dva,“ odpověděl a přemýšlel, zda se vleze pod lavičku, kam se chystal v tu chvíli vecpat.
„A kopeček vanilkové nepřidáte?“ Mrkla zase. Bezmocně beze slova přikývl.
Potom si se sklopenou hlavou převzal kornout se třemi kopečky a zaplatil. Lavičku mezitím obsadili dva kluci v pubertě. Muž odešel z parku a k vozíku se už nepodíval. Druhý den ráno, když otevřel v posteli oči, hned se rozhodl, že vezme běh událostí pevně do svých rukou. V práci netrpělivě čekal na poledne. Nešel ani na oběd a co nejdříve vyběhl do parku. Když dorazil, ženská postava ve slaměném klobouku sázela kopečky na kornouty jeden za druhým. Muž usedl na lavičku a chvíli ji pozoroval. Celé dopoledne si připravoval plán a teď si ho rychle v duchu přehrával. Přistoupí, pozdraví, řekne, že se mu líbí a pozve ji na kávu. Vstal a chystal se splnit první fázi. Přistoupil k vozíku a nadechl se.
„Ááá. Dobrý den. To jsem ráda, že vás vidím. Zase tři kopečky?“ Přeťala žena jeho plán jedním švihem jako průzkumník pralesa liánu. Nezmohl se na odpověď, zase kývl, vzal si kornout se třemi kopečky, zaplatil a rychle odešel.
Další den vyrazil v poledne do parku se stejným záměrem. Lavička byla zabraná stejnou dvojicí puberťáků jako předevčírem, takže hned si to namířil k vozíku se zmrzlinou. Tentokrát ženě nepřenechal žádnou iniciativu.
„Dobrý den, chtěl bych…“, vyletělo z něho.
Zaskočilo mu v krku a rozkašlal se. K obědu si dal pizzu s feferonkami a ještě ho pálila.
„Já vím, tři kopečky, dva čokoládové a jednu vanilkovou,“ zamrkala se spikleneckým výrazem žena.
Muž zmlkl a odešel známou cestou do práce. Neúspěšné námluvy pokračovaly celý měsíc. Každý den jiný a přece v jedné věci stejný. Návštěva parku končila pokaždé odchodem s kornoutem v ruce se třemi kopečky, dva čokoládové a jeden vanilkový. Vždy se objevil nějaký důvod, proč se mužův plán nepodařilo splnit. Když se nepřeřekl, nezakoktal nebo ho žena nepředběhla, spiklo se počasí. Jednou se nečekaně objevila bouřka s blesky nebo příště přišlo krupobití. Jindy pozvání na kávu nebylo slyšet přes ječící dítě v kočárku. Když už nastal den, v kterém šlo všechno jako po másle, okolojdoucí senior se skácel a muž místo pozvání na kávu, přivolával mobilem sanitku a poskytoval první pomoc.
Nakonec se rozhodl, že marný boj vzdá. V práci si vzal volno, protože byl objednaný u zubaře. Muž se v pubertě popral kvůli výsledkům mezinárodního hokejového zápasu. Při rvačce spolužákovi zlomil nos a on mu skoro vyrazil dva zuby. Sice mu hned nevypadly, ale před půl rokem muži zubař sdělil, že v dohledné době se tak stane a je potřeba je nahradit.
Stomatologa navštívil před polednem. Po vytržení dvou předních zubů se měl vrátit asi za dvě hodiny a dostat náhradu. Bylo zase vedro a muži se nechtělo trávit čas v čekárně bez klimatizace. Chvíli přemýšlel a nakonec vyrazil tam, kam chodil celý měsíc. Do parku. Seděl ve stínu na lavičce a jazyk strkal do mezery mezi předními zuby. Bezmyšlenkovitě a automaticky, zřejmě aby zaplnil prázdný prostor. Pozoroval ženu, která bosá prodávala milióny kopečků kolemjdoucím. Přišla mu jako éterická zmrzlinová víla.
Sledoval její prsty nohou s červeně nalakovanými nehty a oči mu klouzaly po jejím těle, které považoval za dokonalé. Skenoval ji podrobně pohledem nahoru a potom zase dolů. Připadalo mu, že nic nádhernějšího ve svém životě neviděl. Obraz ženy se mu vtiskl do jeho hlavy a běžel před jeho očima, jako nekonečný film v kině. Hltal každé její slovo a nesmírně toužil dotýkat se ženiny hebké pokožky. Melodický hlas, kterým lákala kolemjdoucí k nákupu kopečků zmrzliny ho fascinoval. Vůbec si neuvědomil, že v tom byl více než po uši. Topil se v něčem, co ho ještě nikdy nepotkalo a zmrzlina to nebyla. Chvílemi z toho přestával dýchat. Čas běžel a muž zapomněl, že se má vrátit k zubaři. Definitivně se rozhodl. Teď anebo nikdy. Počkal na okamžik, až u vozíku nikdo nebude. Vstal.
„Ááále, dobrý den. Už jsem se na vás těšila. Bude to jako obvykle, viďte?“ Ani se na muže pořádně nepodívala, zvedla poklop z čokoládové zmrzliny, naběračkou nabrala jeden kopeček a zkušeným pohybem ho připlácla přesně doprostřed kornoutu z oplatku.
Muž se naposledy rozhlédl. Nikde v okolí kočárek se řvoucím miminem, hlasitě se řehtající puberťáci, ani hlučící sekačka na trávu či blížící se hurikán s kroupami ba ani umírající senior. Dokonce se mu zdálo, že na chvíli ztichli ptáci a přestal foukat horký letní vítr, který ještě před chvílí hlasitě rozčesával koruny stromů.
Otevřel doširoka ústa a řekl: „Slečno, líbíte se mi a chci se zeptat, jestli se mnou půjdete na večeži do lestaurace.“
Sotva poslední slovo dořekl, uvědomil si, že nemá přední zuby a měl být už deset minut na zákroku u zubaře. Aby bylo ještě hůře, najednou přišel silný náraz větru, který vyvolal v mezeře čelisti silné hvízdnutí. Vyděsil se tak, že ústa nechal otevřená. Žena právě rozplácla poslední kopeček vanilkové do kornoutu a zvedla oči. Když se na muže podívala, neudržela se a vybuchla smíchy.
Muž sklapl pusu a rozběhl se přes trávník nejkratší cestou z parku pryč. Už se nikdy nevrátil. Do konce života se vyhýbal všem cukrárnám a dalším místům, kde hrozilo, že se bude prodávat zmrzlina.
Kdyby měla lavička hlavu, tak by s ní pokývala. Některé věci by měl člověk udělat hned a donekonečna je neodkládat, bez ohledu na strach či obavy. Jinak nikdy nedosáhne toho, co chce a jednou ho to může mrzet.
Psáno v červenci 2020 pro blog iDNES.cz, v červnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
