Článek
Zhluboka zívnu a sevřu pevně volant. Ráno sotva vidím na cestu, ale jedno vím jistě: za volantem neusnu. Moje manželka totiž mele od první minuty jízdy.
„Co budeš dnes dělat?“
Každé ráno od ní padne tato otázka jako první a zároveň jde o otázku poslední. Potom už mluví jenom ona. Vlastně si nepočká ani na odpověď.
„Včera jsem konečně zašla na ten finančák,“ oznámí mi a nenápadně mě tím donutí položit otázku.
„Jak jsi dopadla?“ zeptám se a předám jí štafetový kolík, který se mi zpátky nevrátí.
„No, jela jsem metrem.“ Odkašle si. „To ti byl den. Venku pršelo a já si zapomněla deštník.
Dnes mě čeká drama, zapínám rádio, abych přežil.
„Vypni tu strašnou hudbu co posloucháš. Naštěstí na zastávku máme kousek.“ Zachichotá se. „Lidi se tam tlačili jako o život. Ještě, že mi nějaký kapsář nesebral tu novou peněženku. Ty vlastně ani nevíš, že mám novou, viď lásko?“
„Hm, nevím,“ řeknu a podívám se do zrcátka. Sedí na zadním sedadle a maluje se. Nikdy nepochopím, že ženy si dokážou malovat obličej a zároveň z nich padá jedno slovo za druhým.
Až na pár vteřin ticha způsobeného kroužením rtěnky.
„No, co sem to… Jo. Říkala jsem, že pršelo?“
Říkala, miláčku.
A jede dál. Vím přesně, co se dozvím. Jakou barvu měla budova finančního úřadu, co měl vrátný na sobě a halenka úřednice, že byla naprosto nemožná…a tak pořád dokola. Jen jednu věc se nedozvím nikdy. Jak to na tom finančáku vlastně dopadlo.
Utrpení končí po necelých dvaceti minutách. Zastavím na parkovišti před její kanceláří, manželka vystoupí z auta a zabouchne dveře. Potom nastane božský klid. Chvíli si ticho vychutnávám, než si pustím hudbu, při které se zvesela kývu do rytmu a rukama plácám o volant. Je to moje tichá vzpoura.
V den jejího záhadného zmizení, chvíli po šesté ráno, ze zatažené oblohy padaly velké kapky deště. Rozběhl jsem se od dveří domu k vybetonovanému plácku, na kterém stálo auto, a nad hlavou si přidržoval tašku s notebookem. Za pár sekund mi stačil nepříjemně navlhnout pečlivě vyžehlený oblek.
Otevřel jsem dveře u řidiče, zapadl rychle dovnitř a zabručel: „Dobré ráno.“ Na zadní sedadla jsem se ani nepodíval. Manželka byla v autě pokaždé jako první.
Auto jsem nezamykal a klíče nechával v něm, protože za plotem domu se dovnitř neměl nikdo šanci dostat. Nastartoval jsem. Světla se rozsvítila a fotobuňka začala proces otevírání brány. Voda se odpařovala z oblečení a autem se rozlil typicky mokrý odér. Na sedadle spolujezdce jsem položil tašku s notebookem.
Rozjel jsem se a zapnul stěrače. „To je ale hnus!“ zavrčel jsem a přitiskl obličej co nejvíce k přednímu sklu. V tomto období se už pomalu rozednívalo, ale v ten den byla tma, kterou zhoršoval prudký déšť.
Ze zadního sedadla se neozvala žádná odpověď.
Zrovna krouží rtěnkou dokolečka dokola, napadlo mě a pozorně se dál věnoval řízení.
Něco nesedělo. Znáte to, občas má člověk takový nepříjemný pocit. Zhasl jsem všude? Nezůstal zapnutý plynový sporák? Je zamknuto? Vzal jsem si sebou tašku s notebookem a mobil?
Pro jistotu jsem očkem mrknul na sedadlo spolujezdce. Taška ležela na svém místě jako obvykle. Pro jistotu jsem ještě rukou zašmátral, zda jsou notebook a telefon opravdu na svém místě.
Divný pocit však nezmizel.
Třeba stárnu a stojím na začátku Alzheimerovy choroby, napadlo mě. Nebo možná je za vším kombinace osobnostního typu sova s deštivým počasím a tmavou oblohou, která mi přinesla další zívnutí.
Uběhlo deset minut a já měl pocit, že mi hračky spadly do kanálu. Abych ho přehlušil, zapnul jsem rádio.
Zrovna hráli moji oblíbenou píseň. Poplácával jsem volant a do rytmu vystrkoval bradu dopředu, abych včas spatřil na cestě nečekanou překážku. Uviděl jsem budovu, v které moje žena pracuje, a zajel co nejblíže k okraji chodníku.
„Tak jsme tady,“ zahlaholil jsem.
Žádné ahoj, miláčku. Ani přednáška o počasí, globálním oteplování, otřesném klimatu. Nic o suchu, dešti, škodlivých potravinách a pitomé vládě. Taky žádné zdůraznění mého řidičského neumění.
Pohlédl jsem do vnitřního zpětného zrcátka. Nic. Prudce jsem se otočil.
Zadní sedadlo bylo prázdné.
Vypnul jsem motor a zamyslel se. Proboha, co se mohlo stát? Vypadla za jízdy z auta nešťastnou náhodou? Vyskočila sama, když jsem si jí nevšímal? Neunesl mou ženu někdo? Jako v televizní detektivce jsem si začal před očima vybavovat moje nebo její nepřátele.
Po zádech mi začal stékat pot. Co když jsem manželku v noci udusil polštářem a nepamatuji si to?
Teprve po této šílené konstrukci mi došlo, odkud se vzal ten divný pocit. To ticho, které signalizovalo, že moje žena není v autě.
Vypnul jsem hudbu. Pohlédl na tašku ležící na sedadle spolujezdce a z boční kapsy vytáhl mobilní telefon. Měl vypnuté zvonění.
Na displeji bylo dvacet nepřijatých hovorů, každou minutu jízdy jeden. Rozklikl jsem je. Samozřejmě, že to byla ona. Můj prst se dotkl zeleného telefonního sluchátka na displeji. Zvedla to hned po prvním zazvonění.
„To si snad ze mě děláš srandu! Co to jako mělo znamenat?“ Zaútočila v plné síle a bez odkladu jako první kanadská hokejová pětka na mistrovství světa.
Zablekotal jsem: „Co jako?“
„Nechal jsi mě doma miláčku! Chvíli jsem se zdržela na záchodě a zamkl jsi mě v domě! A ujel! To jsem ti vůbec nechyběla, že jsi nepočkal?“
Třeba mám opravdu začínající stadium dementia senilis. Nemohl jsem si však stěžovat. Přes deštivé a zamračené počasí jsem měl velmi krásné ráno.
Možná jednou večer použiji v ložnici přece jenom ten polštář, aby takových dní bylo víc.
Na motivy skutečné události
Upraveno pro Médium.cz
