Článek
Od startu doby covidové uplynulo již pět let. Při příležitosti tohoto nepochybně významného výročí si nelze nevzpomenout negativní účinky vakcíny, jejíž následky si nosím dodnes.
Uprostřed obrovských prostor zimního stadionu nebylo chladno, protože na ploše se nenacházel žádný led. Z větší části jej zaplňovaly židle a každá druhá byla obsazena. Vakcinační centrum není ordinace, takže soukromí se v něm dá hledat těžko. Seděl jsem mezi několika dalšími čekateli na injekci, jen kousek od místa, kde právě probíhalo očkování zájemce přede mnou.
Hubený muž středního věku, který byl na řadě, rozhrnul zástěnu a tiše pravil: „Den.“ Napadlo mě: to už dneska fakt neumí nikdo pořádně pozdravit? Potom jsem si vzpomněl, co někdo napsal do diskuze k jednomu článku o očkování. Jde o heslo. Když místo „Dobrý den“, řeknete „Den“, sestra vám na tento domluvený signál vakcínu proti COVIDu nepíchne. Do ramene pouze vpraví jakýsi fyziologicky prázdný roztok, který lidské DNA zaručeně nerozkládá. Potom dostanete razítko s certifikátem, že jste očkovaní a hurá za hranice. Jde prý o tajně domluvený postup mezi pacienty a lékaři pro ty, kteří chtějí cestovat a nemají zájem se očkovat. Stoprocentně za nehorázný úplatek.
Hubený muž vyšel ven a cestou k východu spiklenecky mrkal. Vstal jsem, vstoupil za zástěnu a podal sestře dotazník z příjmu. Krátce mě poučila, vytáhla stříkačku a začala do ní natahovat tekutinu z lahvičky. Barvou připomínala moč. Dodávám, že jsem pozdravil: „Dobrý den!“ Jednak jsem slušně vychovaný a jednak úplatky nedávám, ani neberu. Přesto jsem píchnutí neucítil, protože najednou mi zdravotnice lepila náplast.
Předpokládám, že po bodnutí stříkačkou mi z jehly do těla odcestovalo malé množství viru s dalšími složkami, o kterých nic vědět nechci. Vzpomněl jsem si na animovaný seriál „Byl jednou jeden život“, na díl věnující se očkování proti tetanu. Viry v ní vypadaly jako hnusné chlupaté mouchy a protilátky jako bílé holubičky.
Právě nastává nelítostná bitva mezi mouchami a holubičkami, pomyslel jsem si. Doktorka u vstupního rozhovoru říkala, že mě možná začne bolet ruka. Ta byla v pohodě, ale začala mě brnět noha. Za tím ovšem mohlo být i samotné umístění vakcinačního centra, které bylo na kopci. Měl jsem podezření, že šlo o úmysl organizátorů, aby omezili účast seniorů a méně pohyblivých občanů. Pro mnohé dlouhá cesta se strmým stoupáním na konci mohla znamenat problém.
Po příchodu domů mě noha bolela čím dál víc. Lehl jsem si do peřin a na chvíli si zdříml. Zdál se mi sen. Ležel jsem na studené kamenné zemi v místnosti, která připomínala kapličku nebo márnici. Kolem pobíhalo několik bledých a polonahých žen v podivně rozervaných šatech. Mezi nimi stál vysoký muž v černém plášti s ostře řezanými rysy obličeje. Z úst mu ven vyčuhovaly bílé upíří řezáky. Sklonil se nade mnou a kousl do ramene. Přesně do míst, kde předtím sestra použila jehlu.
Celý zpocený jsem se probudil a uvědomil si, že se bolest z nohy přestěhovala do ruky. Cloumala mnou mírná zimnice a pot, který mi stékal po čele nebyl následek snu, ale zvýšené teploty. Vstal jsem, připravil si kávu a vylezl na zahradu. Mírné pohupovaní na zahradní houpačce, ve stínu před odpoledním jarním sluncem, pomohlo. Hlavně zabrala představa, jak mírumilovné bílé holubičky svými zobáky nemilosrdně likvidují nepřátelské chlupaté mouchy. Za chvíli mi bylo fajn a vzpomínka na Drákulu definitivně zmizela.
Zajímalo mě, co je nového. Na displeji mobilu běžely zprávy. V jedné z nich se vyjímala fotka, která uvozovala rozhovor s extravagantním profesorem. Měl zbarvené vlasy dooranžova a tvářil se jako jeden chlap se sekerou ze staré slavné kriminálky. Pan profesor je neklidný, uvědomil jsem si a Drákula se vracel ze záhrobí zase zpět. Začala mě bolet ruka a na čele mi vyrazila kapka potu.
Začetl jsem se do článku. Profesor v něm zaníceně popisoval vedlejší účinky očkování. Zaujala mě věta o jedné ženě na Slovensku, které po očkování za ušima vyrostl volant. Taková pitomost. Vypnul jsem mobil, zavřel oči a mírný pohyb houpačky mě zase uspal.
Najednou jsem na temeni hlavy, asi tak ve výšce uší, ucítil bolest. Zdálo se mi, že vzadu cítím zvláštní pohyb. Rukama se mi podařilo nahmatat nějaké výčnělky. Něco tam velmi rychle rostlo. Co to sakra je? Že já blbec na to očkování vůbec chodil.
Jeden hrbolek jsem lehce stiskl. Ozval se zvuk, který mě vyděsil více než Drákula ve snu. Zněl jako klakson auta.
„Tydýýýýýýýýýýýý.“
V květnu 2021 psáno pro blog iDNES.cz, v březnu 2025 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
