Článek
Bosé nohy měly schovány hluboko v písku. Obě dívky seděly na pláži na složených ručnících. Ještě před chvílí plavaly v moři a užívaly si naplno jeho energii. Teplá voda nestačila přes noc vychladnout a jim se z ní nechtělo ven. Když vylezly, nastavovaly se slunci, aby oschly. Začátkem dopoledne sice jeho paprsky nepracovaly naplno, ale nahřátý písek z předchozího dne Kláře a Tereze stačil.
Teď každá objímala oběma rukama své pokrčené nohy. Občas se některá kradmo podívala na okraje pláže. Z obou stran ji sice uzavíraly velké kameny, ale nešlo se úplně zbavit pocitu, že je objeví náhodný plavec nebo turista. Zatím je řadu dní nikdo neobjevil, takže tento kousek země považovaly za svůj. Přesto se ohlížely, protože obě byly nahé.
Dívkám nad hlavami prolétl racek. „Podívej, Kláro,“ mávla rukou Tereza. „Letí sám.“
„Jo. Nechal totiž doma paní rackovou a prchá někam na zálety, nevěrník zrádná.“ Klára zaklonila hlavu a zasmála se vlastnímu vtipu.
Tereza se nebavila. Pozorovala svou kamarádku, které po nahé kůži stékaly kapky vody. Jedna urazila dlouhou cestu. Z krku pokračovala přes ňadro až na jeho hnědý vrcholek, kde se zarazila a zmizela. Sílící slunce ji vzalo někam nahoru, kde byla včleněna do právě se tvořícího šedivého mraku.
Spustila se na bok a podepřela si hlavu rukou.
Bosé nohy v písku
Klára nastavovala obličej slunci, ale koutkem oka zaznamenala kamarádčinu změnu polohy. „Co si mě tak prohlížíš? Vidíš někde strie?“
„Ne. Nevidím žádnou vadu na kráse. Jsi dokonalá.“
„Jak to myslíš?“
Klára odpověď nedostala. Tereza rozložila celý ručník a lehla si na záda. Neměla žádné brýle, takže pevně přivřela oči. Tušila, že nahá už dlouho nevydrží. Slunce pálilo čím dál víc a její pokožka nebezpečně červenala.
Přesto jí zvuk mořských vln putujících k pláži kolébal a nutil ke snění. Naplno si vychutnávala intimitu chvilky, která patřila těm dvěma a nikomu jinému. Představovala si, že ucítí něžný dotek, který bude patřit Kláře. Uvolnila se a padala do míst, kde je dovoleno vše.
V tu chvíli jí někdo zatřásl ramenem. „Haló, Terezo, vstávej! Neblázni, nebo se spálíš.“
Posadila se a protírala si oči.
„Už jsem se napatlala, na, tady máš opalovací krém. Přece nechceš, aby tě s horečkou večer Adam balil do studených zábalů, místo toho, aby se s tebou miloval. Mimoto, oba kluci už asi jedou. V dálce vidím nějaký člun, jenom není ještě slyšet.“
„Můžeš mě natřít?“ Tereza zachraptěla vysušeným hlasem.
„Jasně. Počkej… musíš mít žízeň. Safra, vodu jsme zapomněli, ale dovezou ji kluci. Určitě mají něco v kanystru na člunu. Zatím se napij tohohle, i když nic moc, už to zteplalo.“
Tereza dostala plnou sklenici prosecca. Chtěla se napít jenom trochu, ale nakonec vypila všechno. Alkohol ji zevnitř rozehřál ještě více, než sama chtěla. Lehla si na břicho a hlavu položila na složené ruce. Dívala se do ručníku a čekala.
Klára vymáčkla část krému z tuby a jemně ho vtírala Tereze do pokožky. „Co se klepeš, je ti zima?“
„Ne.“
„Tak se nehýbej.“
Prsty začala na ramenou, záda ledabyle obešla a přejela k hýždím. „Měla by sis dát plavky, jinak budeš mít zadek v jednom ohni.“ Pokračovala níž. „Pod koleny jsi už pěkně spálená. Otoč se.“
Každý dotek vystřelil elektrický náboj, který vlétl naplno do jejího těla a zašimral Terezu až v konečcích prstů. Pusou dýchala do ručníku s obavou, že bude slyšet sténání, které z ní vycházelo. Bála se chvění vlastního napnutého těla a zároveň si přála, aby ucítila doteky v místech, v kterých po nich její tělo žíznilo.
Stiskla pevně zuby a otočila se.
„Jsi úplně červená a v obličeji rudá. Radši se namaž sama, ať mi potom nevynadáš, že jsem odvedla špatnou práci. Už jsou skoro tady.“ Tereza si rychle natřela zbytek těla a obě dívky se nasoukaly do plavek.
Potom se rozběhly k okraji pláže a sledovaly blížící se člun. Tereza stála těsně za svou kamarádkou. Zavřela oči a ucítila její vůni. Zachvěla se a najednou v jejím těle proběhla vlna vzrušení. Nemohla se tomu ubránit a zničehonic ji políbila na krk.
„Co je?“ Klára sebou prudce škubla a otočila se. Dívky se chvíli dívaly vzájemně do očí. Stály u sebe tak blízko, že jedna vnímala dech té druhé.
Tereza pohled nevydržela a sklopila hlavu. „Nic.“
Následovalo několik minut ticha, přerušované jen šploucháním mořských vlnek, které oběma něžně omývaly chodidla.
„Jsi dnes divná.“
„Já vím.“ Tereze vystoupily do očí slzy.
Další trapné ticho utnul hlasitý zvuk přijíždějícího motorového člunu.
Klára vydechla. „Pořád chraptíš. Neboj se, už tady konečně bude voda.“ Všemi prsty se dotkla břicha kamarádky a znova pohlédla k moři. „Bude zas dobře. Uvidíš.“
Na tváři se jí objevil letmý úsměv.
Psáno pro Médium.cz
Z cyklu Bosé nohy v písku.
Předchozí povídky naleznete zde:
Foto: JANŠIK/AI ChatGPT
