Štědrovečerní pohádky: kouzlo, které se vytrácí

Český jazyk je úžasný. Slovo Strašperk z letošní štědrovečerní televizní pohádky Záhada strašidelného zámku patří k jazykovým perlám. S kvalitou tohoto díla z produkce České televize je to bohužel horší. Jako kdyby se autoři báli být odvážní, korektní, nekorektní, veselí, smutní, pohádkoví, kouzelní. Hlavně nikoho neurazit a nenaštvat. Tohle je výsledek tlaku části politiků, společnosti i kulturních kruhů, který je možné vidět nejen u pohádek. Chuť riskovat nebo provokovat k zamyšlení či vybarvit příběh něčím hodně tradičním či naopak hodně netradičním, kamsi zmizela. Pravděpodobně se ztratila v chodbách zámku Strašperk, čímž pohádka upadla do šedivého průměru.

Naše filmové a televizní pohádky mají své kouzlo. Nejenom pro čáry, máry, ale hlavně pro typický český humor. Jen…Ten mnohdy přechází z pásma upřímného smíchu, s nádechem bodrého vojáka Švejka, do pásma vysmívání. Zlo často nebývá zničeno, spíše zesměšněno a hlavní hrdina bývá málo statečný polotrouba se schopností překážky vyčuraně obcházet, ale ne je překonávat. Rozdíl oproti slovenským pohádkám, které běží na Boží hod, je patrný na první pohled. V nich jdou chlapi přímo na věc a s ničím se nemažou, zatímco dámy a dívky mají skutečné ženské vlastnosti.

U televizních diváků převládá pocit, že kvalita upadá. Zásadním problémem bývá komplikovaný děj a množství postav, v kterých se občas nedá vyznat. Autoři se snaží do svých výtvorů nacpat jednotlivé chutné přísady Pejska a Kočičky, které po zamíchání v hrnci mají nejasnou příchuť prapodivné patlaniny. Starší pohádky mají jednodušší příběh, odehrávají se na několika místech a hlavních postav je několik. První Anděl páně jednoduchost měl. Žádné složitosti, překombinované scény, ani přehnaná výprava. Přesto má stále obrovský úspěch. Možná to v budoucnu bude ještě horší a bude se vzpomínat na pohádky, které z dnešního pohledu považujeme za špatné.

Obecně v televizní i filmové tvorbě chybí originální uvěřitelné příběhy. Když divák sleduje nový film, má pocit, že dílo obsahuje věci, které už někdy viděl. Když už se náznak dobrého příběhu objeví, zahluší ho další části snímku. Za zvuk, hudbu a vizuální efekty se sice udělují taky Oscaři, ale pořád jen doprovází to nejdůležitější. PŘÍBĚH. Pokud je ve filmu špatný, vybuchující auta, skoky z mrakodrapů, celebrity a ani andělské tóny film nevylepší. Po celém světě převládají remaky nebo prequely, které hledají inspiraci v tom dobrém, co již bylo v minulosti vytvořeno. Od doby covidové se všechno zhoršilo, jako kdyby čínský vir zamordoval v autorech kreativitu.

Staré filmové pohádky v dobách svého vzniku měly obrovský úspěch. V československých kinech Pyšnou princeznu vidělo osm miliónu diváků. Jenomže tehdy se do kina chodilo nesrovnatelně více. Dnes mají filmové pohádky konkurenci s daleko těžším kalibrem. Například Sedm krkavců režisérky Alice Nellis z roku 2015 stálo 48 mil. korun, ale do kin s tržbami 8,5 mil. korun dorazilo pouze devadesát tisíc diváků. Přesto jde o kvalitní snímek, má vysoké hodnocení a při reprízách v televizi i nadprůměrnou sledovanost. I kdyby dnes někdo natočil Princeznu se zlatou hvězdou na čele, těžko by obstála v kinech a na streamech Netflixu nebo HBO ani náhodou.

Není problém štědrovečerních pohádek v cílové skupině? Možná je problém jejich úspěšnosti v tom, že je zacílena na klasickou rodinu a marketéři jsou posedlí představou, že po štědrovečerní večeři a rozdání dárků společně všichni usednou k obrazovce. Čísla asi říkají, že ano, ale… Ve výsledku pohádku může sledovat třeba jenom matka se svými rodiči a otec dvěma dětem v pokojíčku pomáhá rozchodit herní konzoli, tablet nebo nové mobily. Z čeho vycházíme, že generaci Alfa zajímají pohádky, když podle jiných statistik jim je skoro nikdo nečte? Pokud panuje nostalgie po starých pohádkách, tak potom by logicky hlavní cílovou skupinou měly být generace Baby Boomers a X, tedy muži a ženy převážně v seniorském a předdůchodovém věku.

Do zlaté kolekce českých národních sportů se celkem nedávno přidalo poplivání čehokoliv a kohokoliv. Pokud dnes někdo jde se svou kůží na veřejnost, musí počítat s tím, že výsledky jeho práce se budou líbit jenom části konzumentů. Polovině, když bude mít velké štěstí. Druhá část na všem uvidí nedostatky a rozebere odvážlivce na šroubky. Slušně, když bude mít štěstí, což je dost málo pravděpodobné. Nějak se stalo, že v digitální a informační éře co druhý Čech rozumí politice, zdravotnictví, historii, válčení a televizním pohádkám. Takže každý jejich autor, dokonce i takový, který nepíše o peklu, musí počítat s jednou věcí.

Čiň čertu dobře a peklem se ti odmění.

Psáno v prosinci 2025 pro Médium.cz

Použité zdroje: server ČSFD