Článek
Motorsport je kořením automobilismu. Počty vyrobených kusů závodních či soutěžních speciálů jsou ve srovnání s velkosériovou produkcí zcela bezvýznamné, přesto se na sportovní vozy často upírá ta největší pozornost automobilek, konstruktérů a samozřejmě také automobilových nadšenců. A není se ani čemu příliš divit, vždyť motorsport poskytuje možnost ověřovat si v nejtěžších možných podmínkách nová technická řešení, osudově propojuje jezdce se svými stroji, zajišťuje skvělou reklamu a v neposledních řadě je zdrojem nesčetného množství mimořádných příběhů.
Výjimečných a úžasných vozů zná historie automobilového sportu mnoho. Některé z nich si pamatujeme díky slavným vítězstvím, jiné se proslavily svou progresivní technikou, jízdními vlastnostmi nebo mimořádným designem. O tom, jaké automobily si zaslouží své místo v pantheonu motorsportu lze samozřejmě dlouze spekulovat, předmětem následujících řádků budou vozy, které se ve svých disciplínách staly legendami a které jedinečným způsobem spojují sportovní úspěchy s pokročilou technikou a přitažlivým designem.
Bugatti 35 B
Bugatti 35
Bugatti 35 je nejjasnější hvězdou na nebi automobilového sportu 20. let. Tento vůz ve své době dosáhl přes 1000 vítězství (včetně Grand Prix), v období 1925–1929 např. zcela dominoval ve slavném sicilském závodě Targa Florio. Jedinečný však byl nejen z hlediska počtu vítězství, ale také z hlediska designu. Naprosto charakteristická je maska chladiče podkovitého tvaru, elegantní hliníková karoserie, litá hliníková kola s integrovanými bubnovými brzdami a zužující se vosí záď, která se také někdy označuje jako záď Bordino (Bordino tail) a která se poprvé objevila na Fiatu 804.
Velmi poeticky a zároveň velmi originálně popsala estetiku vozu první dáma českého motoristického sportu Eliška Junková: „Dívám-li se znovu na tento závodní vůz – nejkrásnější, který kdy vůbec Bugatti vytvořil – jako by ho malíř namaloval jedním tahem štětce, v noční košilce lehounké – a nebo jako akt“. Nepřekvapí tedy, že se Bugatti 35 stal inspirací pro mnohé umělce včetně našeho Jaroslava Ježka, který na počest tohoto vozu složil skladbu „Bugatti step“. Známé jsou i různé skulptury a obrazy.
Obdivuhodné jsou ovšem na Bugatti typ 35 i jeho výkony. Nejsilnější model 35 B (který je také označován jako 35 TC – Targa Compressor) poháněl řádový osmiválec o objemu 2262 cm³, který byl přeplňován kompresorem Roots. Výkon motoru činil 140 koní při 5000 otáčkách/min. Při hmotnosti 750 kg dosahoval typ 35 B maximální rychlosti přes 200 km/h (údaje o výkonu a maximální rychlosti se v pramenech liší, což ostatně více či méně platí i v případě ostatních závodních automobilů, jelikož jsou velmi často podrobovány různým úpravám).
Auto Union typ C
Auto Union typ C
Ve druhé polovině 30. let, kdy se již nad Evropou stahovala mračna, ovládly automobilové závody Grand Prix německé značky Mercedes-Benz a Auto Union, kterým se také souborně říká „stříbrné šípy“. Za úspěchy stříbrných šípů stála samozřejmě i masivní podpora nacistického režimu, který tehdy v Německu vládnul, přesto je nutné před schopnostmi tehdejších konstruktérů (včetně Ferdinanda Porsche) a výkony tehdejších jezdců, kteří v jejich vozech seděli, smeknout.
Stačí jen pohlédnout na technická data monopostu Auto Union typ C, abychom si uvědomili, o jaká monstra se ve skutečnosti jednalo: typ C byl poháněn vidlicovým šestnáctiválcem o objemu 6008 cm³, který byl přeplňován kompresorem Roots. Výkon motoru dosahoval až 520 koní při 5000 otáčkách za minutu, což vozu se suchou hmotností 824 kg umožňovalo uhánět po závodních okruzích přes 340 km/h.
Výkon a vlastnosti typu C se nepřehlédnutelně promítly do designu vozidla, ze kterého vedle úsilí o snížení odporu vzduchu vyzařuje ohromná síla. Motor byl na rozdíl od tradičních závodních automobilů novátorsky přemístěn za jezdce před zadní nápravu, což typu C (a také dalším vozům Auto Union) dodává charakteristický buldočí vzhled. Sílu stroje vyjadřuje také dvoumontáž, která se používala zejména v závodech do vrchu.
Ferrari 250 GTO
Ferrari 250 GTO
Enzo Ferrari sice byl úspěšným závodním jezdcem a zakladatelem světoznámé automobilové značky, jeho život však rozhodně nelze považovat za procházku růžovým sadem. V roce 1956 přišel o syna Alfreda, který byl rovněž znám jako Dino, a hned o rok později se musel vyrovnat s tragickou nehodou vozu své stáje během prestižního závodu Mille Miglia, což je sugestivně zpracováno ve filmu Ferrari z roku 2023. Závod Mille Miglia sice poté byl ve své dosavadní podobě zakázán, Ferrariho to však naštěstí od vedení své stáje neodradilo.
Na počátku 60. let přišla automobilka Ferrari s jedním z nejkrásnějších závodních aut všech dob – typem 250 GTO. Design Ferrari 250 GTO je zářným příkladem a propojení jednotlivých do detailů propracovaných komponentů do jednoho dokonalého celku. Karosérie se pyšní dlouhou kapotou, krátkou zádí, zaoblenými blatníky, kryty světel z organického skla, elipsovitou maskou chladiče a trojicí výrazných nasávacích otvorů na kapotě. Závodní charakter auta podtrhují kola s drátěným výpletem a čtyři koncovky výfuku.
Nehynoucí slávu si však model 250 GTO získal především díky svým výkonům na závodních dráhách. Množství vítězství je obrovské, lze mezi ně zařadit např. dominanci v mistrovství světa značek sportovních vozů kategorie GT v letech 1962–1964. Pohon vozu se suchou hmotností 880 kg zajišťoval vidlicový dvanáctiválec s šesti dvojitými karburátory Weber o objemu 2953 cm³ a výkonu 297 koní při 7400 ot./min. Z 0 na 100 km/h zrychlilo toto ferrari za 5,6 sekundy, přičemž maximální rychlosti činila až 250 km/h.
Porsche 917
Porsche 917
Jedním z nejnáročnějších závodů světa je 24 hodin v Le Mans, který klade extrémní nároky na jezdce i techniku. Le Mans je prubířským kamenem nejen jízdních vlastností nasazených vozidel, ale také jejích spolehlivosti a vytrvalosti. Nebývale autenticky je atmosféra tohoto závodu vykreslena ve stejnojmenném filmu z roku 1971. Hlavní roli si ve filmu zahrál znamenitý Steve McQueen – pokud tedy máme na mysli „lidskou“ roli. Pokud máme na mysli hlavní „automobilovou“ roli, tak tu si ve filmu zcela zaslouženě zahrálo Porsche 917.
O vítězství v Le Mans se „devět set sedmnáctky“ pokoušely již v roce 1969, do cíle nicméně nedorazila ani jediná a zlato bral Ford GT 40. O rok později se již však podařilo vozům Porsche 917 získat první a druhé místo. Vítězný vůz pilotovali Hans Herrmann a Richard Attwood. První dvě místa patřila těmto raketám na kolech i v roce 1971. V roce 1972 se Porsche 917 závodu 24 hodin v Le Mans vzhledem ke změně pravidel již neúčastnily a Porsche se přeorientovalo na kanadsko-americké závody CanAm.
Vůz, který dosáhl vítězství v Le Mans v roce 1971, byl vybaven vzduchem chlazeným plochým dvanáctiválcovým motorem o objemu 4999 cm³ a výkonu 630 koní při 8300 ot./min. Vozidlo se suchou hmotností 830 kg dosahovalo maximální rychlosti cca 360 km/h. Varianta 917/30, která byla určena pro sérii CanAm a byla přeplňovaná turbodmychadlem, se nicméně dostala na ještě extrémnější hodnoty. Výkon stoupnul na 1100 koní, rychlost až na 409 km/h. Tento stroj byl schopen následujícího zrychlení: z 0 na 100 km/h – 2,1 s, z 0 na 200 km/h – 5,3 s, z 0 na 300 km/h – 11,3 s.
Lancia Delta S4
Lancia Delta S4
80. léta byla obdobím céček, walkmana, Rubikovy kostky a revolučních změn. Zároveň to ale také bylo zlaté období automobilových soutěží, neboť v roce 1982 vytvořila FISA (nyní FIA) v rámci šampionátu WRC (World Rally Championship) skupinu B. V této skupině se světu předvedla celá plejáda extrémních monster s ohromnými stády koni pod kapotou, která uměla stejně dobře jezdit jako létat. Mezi nejznámější z nich patří Audi Quattro, Peugeot 205 Turbo 16 a Lancia Delta S4.
Automobilka Lancia nasadila v první fázi existence skupiny B typ 037 ještě s pohonem jen zadních kol. Tento model sice dokázal uspět, rychle se ale ukázalo, že pohon všech kol je pro zachování konkurenceschopnosti v budoucnu nezbytný. Získané zkušenosti zúročila Lancia v typu Delta S4. Ten tvarem své typické hranaté karosérie odkazoval na stejnojmenný velkosériový model, se kterým ale reálně neměl nic společného. Jednalo se o soutěžní speciál s pohonem všech kol, karoserií z uhlíkových vláken a motorem umístěným uprostřed. Výkon řadového čtyřválce o objemu 1759 cm³ dosahoval přes 500 koní při 8000 otáčkách za minutu, čehož se mimo jiné dosahovalo přeplňování turbodmychadlem i kompresorem. Z 0 na 100 km/h zrychlila Delta S4 za 2,5 sekundy, maximální rychlost činila až 250 km/h.
Během své krátké dvouleté kariéry ve WRC získala S4 pět vítězství a 15 umístění na stupních vítězů ve 12 závodech (jeden v roce 1985 a 11 v roce 1986). Pak již přišel konec skupiny B, zapříčiněný mimo jiné také tragickou smrtí Henriho Toivonena a Sergia Cresta, jimž se stala osudným právě Delta S4. Konec skupiny B se nicméně nestal koncem úspěchů značky Lancia v rallye. Její typ Delta HF (4WD, Integrale, Integrale 16V, Integrale 16V Evoluzione) opanoval šampionát WRC skupiny A po několik následujících sezon (1987–1992).
BMW M3 E30
BMW M3 E30
Na rozdíl od všech výše uvedených vozů je trojkové BMW generace E30 velmi dobře známé i z naších silnic. Zejména po roce 1989 sem bylo dovezeno ve velkých počtech ze západní Evropy. E30 se svou úhlednou čtyřokou karoserií, výbornými motory a sportovním charakterem tak ozdobila i český provoz, i když se ji samozřejmě na konci kariéry bohužel nevyhnuli různí králové vesnických diskoték, příznivci kýčovitého tuningu a jezdci s baseballovou čepicí obrácenou dozadu.
Vrchol nabídky generace E30 zajišťoval model M3, který BMW představilo v roce 1985 s ohledem na své sportovní ambice. Model M3, který dnes známe v mnoha různých provedeních, se na scéně poprvé objevil právě v rámci generace E30. Základem těchto vozů byly atmosférické šestnáctiventilové řadové čtyřválce S14 o objemu 2,3 l a později 2,5 l. V ostrých závodních verzích dosahovaly tyto „bavoráky“ výkonu až 360 koní při 8600 ot./min a rychlosti až 280 km/h (jak je nicméně již uvedeno výše, údaje o výkonu a maximální rychlosti závodních aut se v pramenech liší).
BMW M3 generace E30 je dodnes považován za nejúspěšnější cestovní vůz na světě. Dosáhl více než 1 500 individuálních vítězství, vyhrál 60 národních šampionátů v silničních závodech, v závodech do vrchu a v rallye, a dále také sedm Mistrovství Evropy v závodech do vrchu, vybojoval pětkrát Mitropa Rally Cup a osmkrát vítězství ve 24hodinových závodech na Nürburgringu a ve Spa.
Mitsubishi Pajero Dakar 1985
Mitsubishi Pajero
Paříž je již od počátků motorismu oblíbeným startem, popř. cílem vytrvalostních automobilových závodů. Mimořádně dobrodružný charakter měl již závod Peking – Paříž, který se jel v roce 1907 a který vyhrál italský tým (kníže Scipione Borghese, Ettore Guizardi) na voze Itala. Na Peking – Paříž již v následujícím roce navázal obdobně extrémní závod, tentokrát se startem v New Yorku. Jeho vítězem se stal americký tým (celou trasu absolvoval George Schuster) na voze Thomas Flyer.
V Paříži začínala v minulosti také proslavená rallye Dakar. V českých luzích a hájích ji pochopitelné máme spojenou především s úspěchy tater, liazů a naších jezdců. V kategorii osobních aut si ovšem věčnou slávu vydobylo Mitsubishi Pajero. V lednu 1983 na této rallye debutovalo první Pajero Evolution, v roce 1985 již obsadilo první místo. S 12 vítězstvími v letech 1985 až 2007 je Pajero vozem, který vyhrál Rallye Dakar nejčastěji. Za jeho volantem se vystřídaly takové legendy jako např. Hubert Auriol nebo Stéphane Peterhansel.
Technické údaje se vztahují k pajeru na fotografii, tj. k vítězi rallye Paříž – Dakar v roce 1985. Pohon zajišťoval turbodmychadlem přeplňovaný benzínový čtyřválec 4G54 o objemu 2555 cm³ a výkonu 225 koní. Poháněna byla všechna kola, motor umístěn vpředu. Vůz o hmotnosti 1202 kg disponoval palivovou nádrží o objemu 320 litrů a dosahoval maximální rychlosti až 185 km/h.
Subaru Impreza WRC
Subaru Impreza WRC
Impreza WRC je další z řady nezapomenutelných soutěžních aut, které doslova uhranuly své fanoušky. Nabídnout toho impreza mohla opravdu hodně. Začít můžeme např. u atraktivního designu, obřího zadního křídla, velmi povedené modro – žluté barevné kombinace a zlatých kol. Pokračovat lze velmi vyspělým pohonem 4×4 a charakteristickým čtyřválcovým přeplňovaným motorem typu boxer. K tomu samozřejmě dále přistupuje dlouhá řada úspěchů ve WRC v období 1990 až 2008 a také výjimeční jezdci, kteří za volantem imprezy vítězili.
Na snímku je zobrazeno Subaru Impreza WRC 97, které v sezoně 1997 pilotoval Collin McRae. Tento vůz byl oproti svým předchůdcům značně přepracován, což umožnila nová specifikace FIA ustavující World Rally Car. Úpravy se dotkly šířky vozu, aerodynamiky i geometrie zavěšení kol. Karoserie byla nově dvoudveřová. Motor o objemu 1994 cm³ se dočkal větší kapacity mezichladiče turbodmychadla, upravených vačkových hřídelí a dalších úprav, které vedly ke zvýšení výkonu na 300 koní při 5500 otáčkách za minutu.
Vůz zdobily tři diferenciály řízené počítačem, nízké těžiště, malá hmotnost a její optimální rozložení na nápravy. Jízdní vlastnosti subaru byly díky tomu fenomenální – způsob projíždění zatáček by jistě ocenil i nejeden profesor geometrie. WRC ročník 1997 skončil pro tým Subaru (jezdci Colin McRae, Kenneth Eriksson a Piero Liatti) zaslouženým vítězstvím.
Citroën C4 WRC
Citroën C4 WRC
Mistrovství světa rallye (WRC) v období po zániku skupiny B do roku 2016 se vyznačuje pozoruhodnou spravedlností – všem čtyřem tradičním evropským automobilovým velmocem (tedy Německu, Francii, Itálii a Velké Británii) a nádavkem ještě Japonsku bylo dopřáno vyhřívat se po několik let na výsluní této prestižní automobilové soutěže. Po období italském 1987–1992 (již zmiňovaná Lancia) přichází na řadu období japonské 1993–1999 (Toyota, Mitsubishi a již zmiňované Subaru), 2000–2012 období francouzské (Peugeot, Citroën) s vnořenými Brity v letech 2006–2007 (britský Ford) a konečně období německé 2013–2016 (Volkswagen). Po roce 2016 jsme svědky velkého návratu Dálného východu (k tradičním Japoncům se ovšem přidali i Korejci).
Země Galského kohouta tedy na počátku milénia ovládla s dvouletou přestávkou WRC na dlouhých 12 let, přičemž se na tomto úspěchu podílela řada výborných jezdců s různými typy peugeotů a později citroënů. Vítězné tažení značky Citroën je neodmyslitelně spojeno s nejúspěšnějším pilotem WRC a jedinečným fenoménem Sébastienem Loebem, který ve WRC dosáhl 80 vítězství a 9 celkových vítězství.
Jedním z vozů stáje Citroën, který se v Loebových rukách proměnil v nepřekonatelnou zbraň byl typ C4 WRC. Ten byl kupředu hnán turbodmychadlem přeplňovaným řadovým čtyřválcem o objemu 1998 cm³ a výkonu 315 koní při 5500 ot./min. Samozřejmostí byl vyspělý pohon všech kol sestávající z trojice karbonových třecích spojek, předního a zadního mechanického diferenciálu a elektronicky řízeného mezinápravového diferenciálu. Převodovka byla sekvenční šestistupňová poloautomatická.
Toyota TS050 Hybrid
Všechna doposud uvedená závodní a soutěžní auta se v mnoha ohledech liší, jedno ale mají společné – všechna pohání zážehový benzínový motor. Pokrok se ale zastavit nedá, tlak na elektrifikaci automobilů je ohromný, a tak se zřejmě jednou dočkáme doby, kdy adrenalinové soupeření benzínových aut budeme znát jenom z historických nahrávek. Konkurence klasickým benzínovým motorům tu nicméně byla již v minulosti. Velice pestrou směsici různých pohonů poznal např. okruh v Le Mans, po jehož povrchu se již proháněly vozy s plynovou turbínou, wankelem, motorem spalujícím ethanol, diesely a turbodiesely nebo také vozy s hybridní pohonnou soustavou.
Právě s hybridem (jak také jinak) TS050 dosáhla v roce 2018 v Le Mans svého velkého vítězství Toyota. Tento typ pak na vítězství v roce 2018 ještě dokázal navázat v letech 2019 a 2020. Team jezdců tvořili v letech 2018 a 2019 Sébastien Buemi, Fernando Alonso a Kazuki Nakajima. V roce 2020 nahradil Fernanda Alonsa Brendon Hartley. Vůz v rámci hybridní soustavy pohání dvěma turbodmychadly přeplňovaný zážehový šestiválec o objemu 2,4 litrů spolu s předním elektromotorem Aisin AW a zadním elektromotorem Denso. Celkově tato soustava nabízí až 1000 koní.
Elegantní karosérie byla vyrobena z kompozitních materiálů z uhlíkových vláken, přičemž její design byl podřízen hledání optimální aerodynamiky. Vůz byl navržen s ohledem na maximální přítlak a minimální aerodynamický odpor, což je pro dosažení vysokých rychlostí a stability v zatáčkách na okruhu Le Mans zásadní. V průběhu let Toyota představila nové aerodynamické balíčky, které optimalizovaly proudění vzduchu kolem vozu pro různé okruhy a podmínky.
Zdroje:
Bugatti 35
Auto Union typ C
Ferrati 250 GTO
Porsche 917
Lancia Delta S4
BMW M3 E30
Mitsubishi Pajero
Subaru Impreza WRC
Citroën C4 WRC
Toyota TS050 Hybrid
