Článek
Anna Purná se narodila v Malackách v době budování socialismu. Rodiče malé Aničky byli velmi chudí, avšak i když měli velmi hluboko do kapsy, chtěli své dceři zajistit co nejlepší budoucnost. Rozhodli se proto, že se za prací přestěhují do hornické Ostravy.
Anička si zpočátku na černou Ostravu nemohla zvyknout a se slzou na tváři vzpomínala na rodné Malacky. Postupně si však město plné těžních věží a hald zamilovala. Obzvláště si oblíbila haldy, na kterých skotačila celé dny. Zdolávání jejich vrcholů se stalo smyslem jejího života.
S jídlem však roste chuť, a když Anička trochu povyrostla, začala toužit po větších nadmořských výškách. Moravskoslezské Beskydy se naštěstí nacházely nedaleko Ostravy, jenže i ty ji brzy přestaly stačit. Na řadu musely přijít Vysoké Tatry.
Kriváň, Rysy a Gerlach se po nějaký čas staly doslova jejím druhým domovem. Neuplynula ale příliš dlouhá doba a Anička se už zase začala rozhlížet po něčem vyšším. Osud jí naštěstí byl nakloněn, protože brzy nato přišel rok 1989 a Aničce se otevřely dveře do světa. Zanedlouho po pádu komunismu vyrazila na svou první cestu do rakouských Alp, po nich přišly na řadu i ty švýcarské, italské a francouzské.
Grossglockner slupla jako malinu, Mont Blanc zvládla levou zadní, trochu se zapotila při zdolávaní Matterhornu. Co teď? Musela se ptát sama sebe, když přemýšlela co dále. Před očima se jí objevily portréty legendárních horolezců Reinholda Messnera a Jerzyho Kukuczky. Ano, Koruna Himaláje neboli zdolání všech 14 osmitisícovek, to je jediná cesta, která je schopna naplnit její tužby!
Právě při výstupech na osmitisícovky byla však Anička konfrontována s nečekanými obtížemi, se kterými se doposud nesetkala. Kromě horských štítů totiž její vášeň vzplála i pro houževnaté horolezce, a tak s železnou pravidelností docházelo k tomu, že v Himalájích dosahovala vrcholu již v základním táboře.
Obrátila se tedy s žádostí o ušití jednomístného stanu na míru pro její specifické potřeby na jednoho svého známého z Rakouska. Tento Rakušan se ale ukázal jako pěkný prevít. Místo toho, aby Aničce ušil stan na míru, ušil na ni pěknou boudu. A s boudou se – jak známo – po horách chodit nedá.
Anička tedy dále zkoušela své kontakty a jako na poslední instanci se obrátila na Američana moravskoslezského původu Stana Juru. Ani Stan Jura ji však pomoci nedokázal. Jednomístný stan do hor ji sice ušil, byl ale děravý jako státní rozpočet. Anička ho pro své potřeby použít nemohla.
Opět ji tedy nezbylo nic jiného než se spolehnout jen sama na sebe. S využitím všech svých dosavadních zkušeností a zručnosti, kterou nabyla od své matky švadlenky, si doma spíchla speciální vak pro bivakování v horách, který na počest svého domovského města nazvala „ostravský vak“ (zkráceně „Ostravak“).
První osmitisícovka, na které si Ostravak vyzkoušela byla hora Bohyně sklizně. Po heroickém výkonu Aničky, která tuto horu zdolala sama a bez kyslíkového přístroje, byla Bohyně sklizně nepálskou vládou přejmenována na Annapurnu, což se nicméně zcela shoduje s původním jménem hory v sanskrtu, a tak změna názvu bohužel nevyvolala žádnou pozornost médií.
Od té doby, co začala jezdit do Himalájí sama jen s Ostravakem, ji už žádní další horolezci nerozptylovali. Anička dosáhla během několika let vrcholů všech 14 osmitisícovek, a hned poté také všech vrcholů Koruny planety (Sedm vrcholů – nejvyšší hory každého ze sedmi kontinentů).
Teprve potom Anička lehce zpomalila tempo a začala uvažovat nad svou další náplní života. Dlouho nemohla na nic přijít, pak si ale vzpomněla na úžasné knížky mořeplavce Richarda Konkolského z Bohumína, která jako dítě ráda četla. Anička se s nadšením sobě vlastním vrhla na jachting. Se svou plachetnicí obeplula zcela sama několikrát celý svět, zejména si ale oblíbila průliv mezi Malajským poloostrovem a ostrovem Sumatra. Tento průliv na počest svého rodného města nazvala „Malacký“.
Jistě se ptáte, kde byste se o této jedinečné osobnosti československého sportu mohli dozvědět více. Odpověď je naštěstí velmi prostá – po ukončení své horolezecké a jachtařské kariéry se Anička vrhla na komponování vážné hudby. Dle svých slov může právě jen řečí hudby vyjádřit intenzitu svých zážitků, které nabyla při zdolávaní hor a při plavbě oceány. Mezi její vrcholná díla patří mimo jiné opera s autobiografickými prvky, ke které si napsala i libreto. Název této opery je více než výmluvný: „Její horolezkyňa“.
