Článek
Je lehce pošmourno, začíná mrholit a já klopýtám, seč mi mé ochabující síly stačí, po asfaltové silnici vedoucí z Lomnice zpět do Sokolova. Cítím se malátný a ztracený. Po levé ruce se mi nabízí úchvatné výhledy na lom Jiří, to mě ale v tuto chvíli vůbec nezajímá. Nacházím se totiž v poněkud choulostivé životní situaci – na sobě mám jen potrhané slipy, otéká mi pravý kotník, hlavu zdobí obří boule a na mé hrudi nelze přehlédnout deset výrazných krvavých šrámů.
„Jsem snad v Jiříkově vidění?“ mumlám si pro sebe, „je to vše opravdová skutečnost nebo jen nějaká podivná noční můra?“
Kromě neplodného mumlání se ale také snažím mávat na kolemjedoucí auta, která mě však zcela ignorují. Konečně u mě zastavuje policejní oktávie.
Zasahující policista si mě chvíli podezřívavě prohlíží, a teprve poté se mě s jistým znechucením v hlase zeptá: „Co tady blbneš, vole?“
S ohromnou úlevou odpovídám: „Dobrý den, pane podpraporčíku, jmenuji se Jerzy Łom. Vše vám hned vysvětlím, jen mě prosím nyní nechte nastoupit do vašeho služebního vozidla.“
„No dobrá, dobrá, alespoň si tě na baráku trochu proklepneme. Tak si nastup,“ povídá už smířlivěji policista a zve mě do policejního vozu.
Usazuji se na zadní sedadlo a v euforii si uvědomuji, že jsem zachráněn. V hlavě se mi začíná odvíjet příběh mého dosavadního úspěšného života, který mě zavedl až sem do Sokolova, kde byl brutálně narušen.
Jako dítěti z Mostů u Jablunkova mě původně vůbec ani nenapadlo, že bych svůj malebný region vůbec kdy opustil. Můj život naplňovaly hory, toulky přírodou a samozřejmě každoroční Gorolski Święto. Zároveň jsem se ale kromě hor kochal také pohledem na vlaky, které se jako had vinuly Jablunkovským průsmykem. Pomalu ve mě uzrávala představa podívat se jednou za rodná humna a udělat si výlet do velkého světa.
Od jednoho Brňáka, který k nám do Beskyd pravidelně jezdil na dovolenou, jsem se dozvěděl, že v Praze děti neběhají po horách jako já, nýbrž jezdí „krtkem na Slintáč“. To mě zaujalo a rozhodl jsem se, že se do té Prahy musím zajet osobně podívat. A tak mi maminka jednoho dne napekla buchty a já jsem vyrazil expresním vlakem do hlavního města. Tam se ale dostavilo zklamání, protože místo „krtka“ jezdili všichni Pražáci obyčejným metrem a náměstí I. P. Pavlova říkali zcela banálně „Ípák“ nebo ještě nudněji „Pavlák“.
K zásadní události však došlo pří nákupu zpáteční jízdenky. Paní pokladní jsem totiž sdělil, že chci jízdenku do Mostů, ona mi ovšem prodala lístek do Mostu, jelikož nerozklíčovala můj původ a s tím související krátké vyslovování samohlásek.
Já jsem si ale tehdy řekl: „Když už mi osud nadělil takovou šanci, musím ji využit!“
Místo do Mostů jel jsem tedy do Mostu. A právě tam jsem poprvé viděl povrchové doly a kolesová rypadla KU 800, do kterých jsem se okamžitě a bezhlavě zamiloval. Byla tak masivní, skvělá a velkolepá, že se lásce na první pohled prostě nedalo zabránit.
Po dosažení příslušného odborného vzdělání na VŠB-TU v Ostravě jsem se stal konstruktérem kolesových rypadel. Pracoval jsem především pro německou firmu Takraf, ale doplňkově také pro český Unex a polský Famur. Kromě toho jsem se stal redaktorem časopisu Uhlí, do kterého jsem přispíval četnými odbornými články.
A byly to právě mé odborné články v časopisu Uhlí, které zaujaly uhlobaronku Lenku Falknovskou. Jednou mi zavolala a ihned po představení mě žoviálně oslovila: „Tak jak si to představujete, pane inženýre? Jezdíte si za těmi svými kolesovými rypadly po celém světě, v Mostě jste pečený, vařený a k nám do Sokolova se nepodíváte?“
Musel jsem tento prohřešek uznat a v rámci nápravy jsem paní uhlobaronce promptně přislíbil urychlenou návštěvu Sokolova a Sokolovské uhelné pánve.
Již za dva týdny po našem telefonátu jsem se nacházel v úhledné vilce Lenky Falknovské. Paní uhlobaronka mě zavedla rovnou do kuchyně, odkud byl nádherný výhled na lom Jiří a na kolesová rypadla.
„Máte nádhernou pánev!“ prohlásil jsem obdivně, když jsem fascinovaně vyhlížel z okna kuchyně paní uhlobaronky.
Jakmile jsem se ale otočil zpět k Lence Falknovské, zaznamenal jsem nepochopitelnou změnu situace. Těžká litinová pánev, která ještě před chvílí visela mírumilovně nad sporákem, se nyní nacházela v ruce paní uhlobaronky. A než jsem si stačil plně uvědomit, co se to vlastně odehrálo a jaké nebezpečí mi hrozí, přistála mi pánev přímo na hlavě.
Když jsem se probral z mrákot, nacházel jsem se na posteli v ložnici paní uhlobaronky. Na sobě jsem měl jen své bělostné slipy a na hlavě mi rostla obří boule. Lenka Falknovská se tyčila uprostřed ložnice – zřejmě abych na ni dobře viděl. Její kypré křivky totiž halilo jen spodní prádlo v černozelených hornických barvách se stylizovaným briketovým vzorem a krasopisně vyšitým nápisem „Uhlenka“.
„No to je dost, že ses konečně probral, Jiříku,“ usmála se na mě trochu provinile uhlobaronka a pokračovala: „Víš, čmeláčku, strašně jsem se zamilovala do těch tvých odborných článků v Uhlí a chci, abys je psal už jen pro mě. Nehodlám se o ně s nikým jiným dělit. Proto jsem tě lstí a klamem vlákala do své vilky, a teď tě chci definitivně svést, abys mě už nikdy neopustil.“
„Ne, probůh, jen to ne!“ vykřikl jsem hrůzou.
„Věděla jsem, že nebude snadný úkol tě získat. Pro tento účel jsem si ale připravila ještě několik překvapení, která tě zlomí. Mé dvě pánve jsi již měl možnost poznat, teď poznáš tu třetí,“ pronesla Lenka a začala se prudce vlnit v bocích, čímž ještě více vynikla její fenomenální pánev.
„Ne a ne a ne!“ protestoval jsem, „mě zajímají jen uhelné pánve, ne ty ženské. Přestaň s tím divadlem!“
Lenka se ale nechtěla nechat odbýt: „Ale kocourku, nebraň se tolik, vždyť si ještě ani neviděl, jak pracují má rypadla!“
Poté mi předvedla své dlouhé, dokonale udržované a nalakované nehty, neuvěřitelně plavným způsobem skočila ke mně do postele a nehty se mi zaryla do hrudi, čímž velmi věrohodně napodobila práci korečkových rypadel.
„Jau!“ zařval jsem bolestí, „nech mě být, ty stvůro!“
„Jiříku, Jiříku, s tebou je ale těžké pořízení, bude s tebou více práce, než jsem čekala!“ postěžovala si Lenka.
Já jsem ale ve skutečnosti byl na konci svých psychických sil a už jsem se začal obávat toho, že budu muset alespoň naoko kapitulovat. Tu se ale náhle ozval v kuchyni akustický signál.
„Asi trouba,“ odvážil jsem se poznamenat.
„Ano, trouba, ovšem podstatně menší než trouba, který se teď nachází se mnou v mé ložnici!“ odsekla zlostně Lenka a rozkázala mi: „Zůstaň na místě, pejsánku, nic nepodnikej, až se vrátím, budeme pokračovat!“
Jakmile Lenka odešla, už jsem na nic dále nečekal. Okno sice bylo pro účely mého věznění zamčené, ve slipech jsem však naštěstí měl schovaný paklíč, kterým jsem po krátkém úsilí okno odemknul. Pak ale ještě bylo nutné vyskočit z ložnice, která se nacházela v prvním patře Lenčiny vilky. Po tvrdém dopadu na zem jsem si vymknul kotník, a kromě toho jsem si ještě při překonávání plotu natrhl slipy. Žádné překážky mě však nemohly zastavit v útěku, na kterém jsem nakonec byl šťastně odchycen policií, usazen do policejního vozu a zachráněn.
Takhle tedy proběhlo mé setkání s Lenkou Falknovskou. Policie mě zachránila, o Lence jsem jim ale raději neřekl ani slovo, protože jsem už v jejich autě pochopil, že by tomu nemohli nikdy uvěřit. Po několika měsících se však stalo něco naprosto nepředvídatelného. Svůj vztah k Lence jsem zcela přehodnotil. Pochopil jsem, že jsem se vůči ní choval velmi zbrkle a úzkoprse.
Uhlenka sice byla na můj vkus poněkud vášnivá, zároveň se ale nebála být cílevědomá, originální a naprosto autentická. A to jsem tehdy měl ocenit. Zkoušel jsem ji později kontaktovat písemně i telefonicky, už na to ale nereagovala, neodpovídala ani na maily a nezvedala ani telefon. Zkrátka a dobře: This bird had flown. A tak jsem se už nikdy potom nepodíval ani do Sokolova, ani na kolesová rypadla KU 800 v Sokolovské uhelné pánvi. Na druhou stranu jsem se ale díky Uhlence začal kromě konstrukce kolesových rypadel věnovat i konstrukci rypadel korečkových. A to přece také není vůbec málo, to přece taky něco znamená.
