Článek
Historie motocyklů není vlastně nijak závratně dlouhá – jedná se o období posledních cca 140 let. Přesto nám však tato historie nabízí řadu pozoruhodných strojů, které se vyznačují pokročilými technickými řešeními, úchvatnými sportovními úspěchy, úžasným designem nebo mimořádnou odolností a spolehlivostí. Předmětem následujícího přehledu bude stručná a krátká připomínka sedmi legendárních motocyklů, které si vydobyly věčnou slávu alespoň jednou z výše uvedenou vlastností a které jsou zároveň naprosto typické svou barvou, která se stala jejich poznávacím znamením.
IMZ M-72
IMZ M-72
Druhá světová válka nebyla jen válkou samopalů, tanků a letadel. Byla také válkou motocyklů. Zatímco Američané zásobovali svou armádu a také armády svých spojenců olivově zelenými motocykly Harley-Davidson a Indian, Němci se spoléhali především na značky BMW a Zündapp. BMW (konkrétně typ R 71) byl předlohou i pro sovětský M-72. Jeho výroba začala v roce 1941 v Moskvě, po zahájení operace Barbarossa musela být přemístěna do Irbitu.
M-72 si samozřejmě zachoval všechny konstrukční prvky svého vzoru včetně dvouválcového vzduchem chlazeného motoru boxer, přenosu výkonu kardanovým hřídelem a celkově robustní a odolnou stavbou. Nepostradatelnou součástí výbavy valné většiny strojů M-72 byl postranní vozík, který byl často vyzbrojený kulometem DP-27. Motocykly M-72 používala Rudá armáda k velmi široké paletě úkolů, mezi které patřilo zajištění spojení, průzkum, překvapivé rychlé útoky, přeprava vojáků, zásob i munice, odvoz zraněných apod.
Typickou barvou sovětské bojové techniky v letech druhé světové války byla zelená 4BO, která se samozřejmě používala i v případě M-72, Zelená 4BO tyto motocykly nejen maskovala, ale také jasně odlišovala od německých protivníků (zejména BMW R 75 a Zündapp KS 750), které byly do přelomu zimy a jara roku 1943 natírány tmavě šedou, a poté až do konce války tmavě žlutou/okrovou, která byla zpravidla doplněna zelenou a červenohnědou.
Jawa 350 Pérák
Jawa 350 typ 18 Pérák
Zatímco na východní frontě hřměly těžké čtyřdobé boxery, v Protektorátu probíhal tajný vývoj lehkých a jednoduchých dvoudobých motocyklů, které v poválečném období dosáhly fenomenálních úspěchů. Jejich výroba byla postupně zahajována v prvních poválečných letech. Když se proto v roce 1948 chopili moci komunisté, nabízelo Československo pod jejich kuratelou následující moderní stroje: Manet M-90 z Povážské Bystrice, ČZ 125 (model B, který se ale ještě v tomtéž roce dočkal náhrady modelem T) ze Strakonic a Jawu 250 typ 11 Pérák z Týnce nad Sázavou.
Zajímavou kapitolou je nejsilnější kubatura 350 cm³. Motocykl s tímto objemem motoru se sice v roce 1948 dostal do výroby, ovšem nikoliv pod dnes všeobecně známým názvem Jawa 350 Pérák, nýbrž jako Ogar 350 typ 12. De facto se jednalo o třistapadesátkový motor značky Ogar, který byl instalován do rámu Jawa 250 Pérák. Pod značkou Ogar nicméně tento motocykl vydržel ve výrobě jen dva roky, než byl v roce 1950 v rámci standardizace (a likvidace úspěšné předválečné značky) přejmenován na Jawu 350 typ 12. Oba modely jsou typické svými barvami. Ogar 350 je jedinečný svou decentní holubí šedou, zatímco světovou proslulost si získala elegantní višňově červená Jawy 350 Pérák, která byla krátce po svém přejmenování modernizována na typ 18.
Vincent Black Shadow
Vincent Black Shadow
Československo uhranulo poválečný svět svými maloobjemovými dvoudobými motocykly. Maximem možného byla v podmínkách centrálně řízené ekonomiky Jawa 500 OHC, která se ale vyráběla jen v krátkém období. Králem motocyklů této kategorie byla tehdy nepochybně Velká Británie. Jednoválcové i dvouválcové půllitry značek Triumph, BSA, Norton, Matchless/AJS a Royal Enfield hrály na trhu velkoobjemových motocyklů dominantní roli a jejich pozice se zdála být neotřesitelná. Nejvyšší stupínek v hierarchii britských motocyklů nicméně zaujímaly stroje Vincent se svými vidlicovými dvouválci.
Na přelomu 40. a 50. let se totiž s produkty značky Vincent žádné jiné sériové motocykly nemohly příliš měřit. Byly to stroje vybavené vidlicovými dvouválci o objemu 998 cm³ a výkonu 55 koní při 5500 otáčkách za minutu. Standardně byly schopny jezdit rychlostí 200 km/h a jezdec Rollie Free dosáhl 13. září 1984 na solných plážích v Bonneville dokonce rychlostního rekordu 241,905 km/h (prolomil tedy magickou hranici 150 mil/hod). Kromě svého technického řešení a výkonů, které se vymykaly tehdejší době, jsou motocykly Vincent Black Shadow (ale také další modely značky) dodnes známy jsou charakteristickou černou barvou. Černé byly nejen rám, nádrž a další běžně lakované komponenty, ale také motor.
BMW R 69 S
BMW R 69 S
Na mapu motocyklových velmocí se v 50. letech vrátilo také Německo. Největším světovým výrobcem motocyklů se stal NSU, mezi další úspěšné výrobce patřily např. DKW, Horex, Adler a Maico. Motocykly těchto značek využívaly dvoudobé i čtyřdobé motory, jejichž objem však nepřesahoval 500 cm³. Pozice velkoobjemových motocyklů hájil jen Zündapp se zeleným modelem KS 601 „Grüner Elefant“ a stroje BMW, např. R 67/2, R 68, R 60 a R 69.
Do zlatých šedesátých vstupovalo BMW se svým vrcholným sportovním modelem R 69 S. Ten svou konstrukcí navazoval na nejlepší tradice motocyklů BMW (a především samozřejmě modelu R 69). Výkon dvouválcového boxeru o objemu 594 cm³ byl oproti modelu R 69 zvýšen z 35 na 45 koní, čehož se dosáhlo zvýšením kompresního poměru ze 7,5:1 na 8,6:1 a instalací upravených karburátorů Bing. Maximální rychlost díky těmto úpravám stoupla ze 160 na 175 km/h. Jednalo se tak o jeden z nejrychlejších motocyklů své doby. Důležitou součástí image stroje bylo jeho lakování černou barvou (Schwarz Avus) doplněnou bílými linkami, k čemuž je ale nutné dodat, že s ohledem na rostoucí poptávku zákazníků (zejména v USA) a prudce nastupující japonskou konkurenci se motocykly BMW začaly v 60. letech prodávat i v jiných barvách než jen v tradiční černé.
Ducati 916
Ducati 916
Postupný pokles zájmu Evropanů o motocykly jako dopravní prostředky pro každodenní použití a nástup japonských výrobců v 60. a 70. letech zpustošil motocyklový průmysl nejen ve Velké Británii a v Německu, ale také na Apeninském poloostrově. Řada italských značek zcela zanikla (Iso Moto), řada z nich je dnes u ledu (Laverda, Cagiva). Některé italské značky jsou dnes využívány jako fíkový list k prodeji motorek s čínským technickým základem (Benelli, Moto Morini). Naštěstí tu ale jsou legendární italské značky, které stále vyrábějí vlastní velkoobjemové motocykly (Aprilia, Moto Guzzi).
Do poslední skupiny patří samozřejmě také legendární Ducati, které v polovině 90. let představilo svůj vrcholný model 916. Tento superbike dokonale kombinuje typické atributy značky (desmodromický rozvod, vidlicový dvouválec (L-Twin), úžasný design a ohnivou Ducati Rosso) s moderními prvky (např. letmo uložené zadní kolo a výfuky pod sedlem). Motor o objemu 916 cm³ a výkonu 114 koní zajišťoval motocyklu vedle nádherného zvuku také maximální rychlost až 257 km/h. Mimořádným způsobem se 916 prosadila i na světových šampionátech produkčních sportovních motocyklů (Superbike World Championship), kde v letech 1994 až 1998 vyhrála (objemy závodních speciálů nicméně i přes deklarované označení 916 vystoupaly na 955 nebo později dokonce až na 996 cm³).
Kawasaki ZX-12R Ninja
Kawasaki ZX-12R
Kawasaki je sice z japonského čtyřlístku nejmenší, to však neznamená, že by se nemohla pochlubit celou plejádou legendárních typů všech možných kategorií. Začít můžeme třeba nezničitelným endurem KLR 650, pokračovat přes šestiválcového hromotluka Z 1300 a chopper VN 15 Vulcan a skončit u tradicionalisty W 650. Mezi legendy patří samozřejmě také nabroušené modely H2 Mach IV, Z1(který strčil do kapsy i Hondu CB 750), GPZ 900R, ZX-10R Ninja a ZX-14R Ninja (viz titulní foto). Typická limetková zelená (Lime Green) provází Kawasaki už od konce 60. let, kdy si ji tato značka zcela záměrně a provokativně vybrala pro závody v Daytoně, protože ji nikdo jiný nechtěl.
Limetkově zelenou se mohl pyšnit také hypermotocykl Kawasaki ZX-12R Ninja, který se na začátku tohoto století podílel na souboji japonských značek o titul nejrychlejšího sériově vyráběného motocyklu. Titul pro sebe v 90. letech uchvátila Kawasaki modelem ZZR 1100/ZX-11 Ninja s rychlostí 283 km/h. ZX-11 však v roce 1996 překonala Honda CBR 1100XX Super Blackbird, která byla schopná uhánět až 287 km/h. To si ovšem nenechali líbit konstruktéři Suzuki, kteří se se svou raketou GSX 1300R Hayabusa dostali v roce 1999 až na 312 km/h. A přesně v této vrcholné fázi lítého boje přichází na scénu opět Kawasaki, tentokrát s ZX-12R Ninja, která byla schopna dosahovat maximální rychlosti cca 315-320 km/h. ZX-12R se tedy stala novou královnou rychlosti, ovšem bohužel již jen nekorunovanou. Vzhledem k džentlmenské dohodě japonských značek byla maximální rychlost i těch nejvýkonnějších strojů automaticky omezena na 300 km/h a tato dohoda se již vztahovalo i na ZX-12R Ninja, která se vyráběla až do roku 2006, kdy byla nahrazena typem ZX-14R Ninja.
KTM 1290 Super Duke R
KTM 1290 Super Duke R
I přes veškerou asijskou konkurenci (kromě Japonska je to v současné době samozřejmě také Čína) evropští výrobci nevyhynuli. Značky jako BMW, Triumph, Ducati nebo Moto Guzzi si dnes vedou velmi dobře. Je pozoruhodné, že do této elitní skupiny patří i výrobce ze země, kterou si tradičně spojujeme spíše s valčíky, vídeňskou kávou a Sacher dorty. Ano, i přes nedávné peripetie zůstává rakouská značka KTM jedním z největších a nejdůležitějších evropských výrobců. Mezi základní atributy KTM patří vedle agresivního vzezření, špičkové techniky a dlouhé řady sportovních úspěchů také typická a nepřehlédnutelná oranžová barva.
Zajímavá kapitola KTM se začala psát v roce 2005, kdy se v prodeji objevil první streetfighter Super Duke s vidlicovým dvouválcem LC8 o plnotučném objemu 999 cm³ a výkonem 120 koní. V roce 2013 byl původní 990 Super Duke nahrazen modernizovanou variantou 1290 Super Duke R s přezdívkou „the Beast“, motorem o objemu navýšeném na opulentních 1301 cm³ a výkonem 177 koní. Žhavou současnost pak reprezentuje model 1390 Super Duke R s objemem pohonné jednotky dále navýšeným na obřích 1350 cm³ a masivním výkonem 190 k. Dvouválec LC8 1390 o objemu 1350 cm³ tak dnes tvoří absolutní vrchol nabídky značky KTM, který používá pro své nejvýkonnější sériové stroje.
Sedm výše uvedených strojů poměrně jasně a jednoznačně dokazuje, jak je jednostopý svět bohatý, pestrý a barevný. Úchvatných motocyklů, které se mohou pyšnit svým typickým lakem, je však samozřejmě daleko více. Zmínit lze např. modré yamahy, modro-bílé suzuki, červeno-modro-bílé hondy, monumentální červené indiany, oranžovo-černé stroje Harley-Davidson, mátově zelené skútry Vespa, žluté motokrosové čezety ze 70. let a jako třešničku na dortu mimořádně elegantní mandarinkově oranžový a perleťově šedý Triumph Bonneville T120 Tangerine Dream.
Prameny:
IMZ M-72
Jawa 350 typ 18 Pérák
Vincent Black Shadow
BMW R 69 S
Ducati 916
Kawasaki ZX-12R
KTM 1290 Super Duke R
