Článek
Výsledek jejich činnosti se už od počátku musel nacházet v průsečíku os trojúhelníku vymezeném pohyblivostí tanku, jeho výzbrojí a pancéřováním. Pohledem do historie tankového vývoje však rychle zjistíme, že trojúhelník mobility, palebné síly a pancíře byl rovnostranný spíše jen výjimečně. Zdaleka ne všechny tanky byly z hlediska těchto tří faktorů skutečně vyvážené. Důvodů, které k tomu vedly, je mnoho. Buď se předpokládalo nasazení, které nevyžadovalo vyváženost těchto tří prvků konstrukce tanků a naopak preferovalo některé z nich nad jinými, nebo to znemožňoval nedostatek vhodných komponentů, náročnost výroby a s tím související vysoká cena, popř. v obecné rovině potenciál průmyslové a vývojové základny daného státu.
Vzhledem k výše uvedenému lze z portfolia tanků 2. světové války vybrat několik zajímavých typů, které dle mého názoru reprezentují nejen vyvážené konstrukce, ale také ty, které zohledňují nikoliv snahu o kompromis a vyváženost, ale pouze jeden nebo dva z daných faktorů. Je ovšem nutné podotknout, že se jedná o pohled z perspektivy poválečné doby, tj. doby, kdy už je jasné, jaké tendence se v době 2. světové války (a de facto také po ní) prosadily a co je vlastně onou ideální vyváženou konstrukcí. Vzhledem k ohromnému významu (protitankových) samohybných děl ve 2. světové válce jsem do výčtu zařadil i je, přestože se konstrukčně a také způsobem nasazení od tanků odlišují. Ve výčtu se omezuji na tanky a samohybná děla, která byla zkonstruována a vyrobena v Sovětském Svazu, USA, Velké Británii a v Německu. Právě v těchto zemích se totiž tankový vývoj soustředil, právě zde vznikly nejpokročilejší konstrukce.
Než přejdu k jednotlivým konstrukcím, uvedu kategorie, které budu využívat. V první skupině budou vozidla, u kterých dominuje pouze jeden faktor, buď tedy pancíř, mobilita nebo palebná síla. Do druhé skupiny patří obrněná vozidla, která kombinují mobilitu a palebnou sílu nebo palebnou sílu a pancíř (kombinace mobility a pancíře je možná pouze v teoretické rovině, prakticky se takové konstrukce nevyskytují). No a konečně třetí skupina reprezentuje vyvážená vozidla. Upozorňuji, že můj výběr je subjektivní a jistě lze do jednotlivých kategorií zařadit i další typy.
Do skupiny silně chráněných, avšak pomalých a slabě vyzbrojených vozidel řadím především, a jistě velmi nepřekvapivě, britské pěchotní tanky Matilda a Churchill. Tyto tanky plně odpovídaly britské představě strojů, které doprovázejí pěchotu a nepotřebují se tedy pohybovat rychleji než pěšák v útoku. Válka ukázala překonanost této koncepce a po Churchillovi se už žádný pěchotní tank sériově nevyráběl (vrcholem vývoje pěchotních tanků byl v šesti prototypech vyrobený Black Prince). Na začátku války však byla Matilda II mimořádně efektivním strojem. Rychlost tanku sice byla nízká a účinnost 40mm kanónu rychle klesala, avšak pancéřování bylo excelentní. Matildu lze označit za KV-1 západní fronty, Němci kvůli ní museli urychleně shánět kanóny ráže 88 mm. Pro boje v Africe se však právě svou nízkou rychlostí příliš nehodila, zároveň ani nebylo možné osadit ji výkonnějším kanonem. Její kariéra tak skončila poněkud předčasně. Churchilly se ve velkých počtech dočkaly konce války a to i s celkem slušnou výzbrojí. Proto mám v případě tohoto tanku na mysli jen variantu Mk.II, která disponovala 40 mm kanónem QF 2-pounder, což ve druhé polovině války bylo v boji proti tankům naprosto nedostatečné. V případě Churchilů se často zdůrazňuje jejich šplhavost a schopnost vyškrábat se na kopce, kde je Němci vůbec nečekali. To nelze popřít, avšak rychlost těchto tanků zůstala stejně nízká jako v případě Matild. Proto Matildu II i Churchilla Mk. II řadím do skupiny dobře pancéřovaných tanků bez dostatečné pohyblivosti a výzbroje. Jako třetího do počtu pak přidávám méně známý německý Pz.II Ausf. J. Tento těžce pancéřovaný tank vážil skoro 18 tun (2× více než běžný Pz.II), přitom se však musel spokojit s jedním kulometem a kanonem KwK 38 ráže 20 mm.
Přesuňme se nicméně k tankům, které jsou definovány hlavně rychlostí. A ani zde neopustíme britskou tankovou školu. Jako příklad jsem zvolil křižníkový tank (cruiser tank) Crusader, který byl už přece jen na rozdíl od svých předchůdců (cruiser tanks Mk.I až Mk.IV) či současníků (Covenanter) více vyzrálý. Zároveň ale disponoval – stejně jako výše uvedené britské pěchotní tanky té doby – rychle zastarávajícím 40 mm kanonem QF 2-pounder a – na rozdíl od nich – slabým pancířem. Do pouštních bitev let 1941/1942 se však svou rychlostí hodil (neoficiálně ho Britové dokázali rozjet až na 60 km/h). Ještě rychlejší ale v každém případě byly (bez pásů) sovětské tanky BT (bystrochodnyj tank – rychlý tank). Vrcholem jejich vývoje jsou typy BT-7 (se zážehovým) a BT-7M (se vznětovým motorem). Rychlostí a mobilitou tyto tanky vynikaly, bylo to však vykoupeno slabým pancéřováním a 45mm kanonem, který sice na konci 30. let byl naprosto dostatečný, avšak pak již začal rychle zastarávat. Jako třetího do počtu zde opět uvádím speciální variantu tanku Pz.II. Tentokrát tedy lehce vyzbrojený (opět kulomet a kanon KwK 38) avšak velmi obratný a šikovný Pz.II L Luchs. Z mého hlediska velmi pokrokový stroj, určený především k průzkumu a vyráběný v malých počtech jen kvůli naprosté německé preferenci soustředit se ve druhé polovině na výrobu všeho, co bylo schopno bojovat s tanky.
A tímto způsobem se nepozorovaně dostáváme k tankům a samohybným dělům, které se vyznačují především palebnou silou. To je základem německé koncepce PT samohybného děla (stíhače tanků) Panzerjäger, tj. na tankový podvozek např. Pz. II nebo LT-38, který je bez silného pancíře a shora otevřený, umístit nějaký pořádný „lauf“ schopný zastavit ocelovou lavinu přicházející z východu. Vrcholem koncepce Panzerjäger je nepochybně Sd.Kfz. 164 Nashorn. Obrněné vozidlo, které nevyniká ani nijak zvláštní rychlostí ani pancířem, zato může nepřítele ostřelovat monumentálním dělem KwK 43 ráže 88 mm (tj. prakticky stejným, jakým disponoval Tiger II). Britové obdobný postup zvolili v případě montáže jejich slavného PT děla QF 17-pounder ráže 76,2 mm (17 pdr) na podvozek tanku Valentine. Výsledek byl nazván Archer a také i on se jako německá děla koncepce Panzerjäger při správném nasazení projevil jako celkem efektivní konstrukce. Kromě podvozků Valentine využívali Britové pro instalaci 17pdr také americké stíhače tanků (tank destroyer) M10. Ty se s tímto kanonem nazývaly Achilles a představovaly podstatně pokročilejší konstrukci než Archer. Jelikož se však i Achilles vyznačuje otevřeným prostorem pro osádku, řadím jej do této kategorie vozidel, u nichž hrálo prioritu především osazení výkonným kanónem. A z tohoto důvodu (otevřený prostor pro osádku) sem řadím i stíhač tanků M36 Jackson (jméno Jackson se prý oficiálně nepoužívalo), který je jinak velmi vyzrálou konstrukcí s dělem M3 ráže 90 mm. Je to první vozidlo z dosavadního seznamu, které bylo využíváno v lokálních konfliktech ještě dlouho po 2. světové válce (např. v bývalé Jugoslávii v 90. letech).
První kategorii bychom měli za sebou (preference pouze jednoho aspektu), vrhněme se na druhou. V této kategorii jsou zohledňovány buď mobilita a palebná síla nebo palebná síla a pancíř. Mobilita a palebná síla je velmi moderní kombinace, která je typická až pro konec války. Jejím reprezentantem je pro mě stíhač tanků M18 Hellcat, který byl schopen dosahovat rychlosti až 72 km/h a poměru výkonu/hmotnosti 16,9 kW/t. Pancéřování však bylo slabé a prostor pro posádku opět shora otevřen. Výzbroj tvořil kanon ráže 76 mm, který byl s ohledem na velikost a hmotnost vozidla dostatečně výkonný, i když na nejnovější tigery a panthery už úplně nestačil. Na velkou většinu německých obrněných vozidel však ano a bojově byl opět využit např. ještě v 90. letech v Jugoslávii. Velmi pohyblivý byl rovněž britský Cromwell, vybavený variantou leteckého motoru Rolls Royce Merlin (v tancích byl nazýván RR Meteor). Pancíř i výzbroj (zejména kanon QF 75 mm) už byla lepší, než tomu bylo u Crusaderu, avšak na nejnovější zahraniční konstrukce to stále ještě nebylo dost. Německý zástupce této kategorie je výjimečný svým osmikolovým podvozkem bez pásů. Ano, mám na mysli Sd.Kfz. 234/4 s kanonem PaK 40 ráže 75 mm. Tato konstrukce je vysloveně nadčasová a stala se předobrazem všech moderních kolových stíhačů tanků. Sd.Kfz. 234/4 spojuje velkou palebnou sílu s velkou pohyblivostí a rychlostí (až 80 km/h). Pancíř je ale samozřejmě velmi slabý. Koncepce „pořádná bestie pod pancířem“, tj. silně pancéřované vozidlo s mohutnou výzbrojí, se prosadila v podstatě jen v SSSR a v Německu (pomíjím prototypy a vozidla nenasazená na frontě). Ze sovětských konstrukcí je určitě nutné uvést KV-2 vyzbrojený houfnicí M-10T ráže 152 mm, který svou mohutností, odolností a výzbrojí musel v roce 1941 vzbuzovat nefalšovaný úžas. Ke své škodě však Rudá armáda nedokázala využít potenciál tohoto stroje. Prim ale nepochybně hrají Němci. Jako nejvýraznější představitelé této kategorie se mi jeví Ferdinand/Elefant a Jagdtiger. Mají zepředu dostupnými děly neprostřelitelné pancéřování a pod ním anihilátory tanků – KwK 43 ráže 88 mm nebo dokonce PjK 44 ráže 128 mm. Oba byli pořádnými macky – hmotnost Ferdinandu činila 65 tun, Jagdtigeru dokonce 75 tun. Hmotnosti 70 tun dosahují Leopard 2, Merkava nebo Abrams teprve ve svých posledních verzích! Šlo o velmi nebezpečné protivníky, kteří ale byli velmi neohrabaní a drazí, není tedy divu, že po válce žádná země ve výrobě podobných monster nepokračovala.
No a to nejlepší na konec. Není divu, že nejlepší konstrukce pro 2. světovou válku jsou si různými technickými daty dosti podobné. Skutečně vyváženými obrněnými vozidly, která bylo navíc možné vyrábět ve velkých sériích, jsou T-34/85, M4 Sherman a Comet. Všechna mají přibližně stejnou hmotnost, výzbroj, rychlost i pancéřování a postupným zdokonalováním získaly velkou bojovou hodnotu. U T-34/85 to byl např. kanon ráže 85 mm (D-5T nebo ZiS-S-53), nová věž pro tři členy osádky a velitelská věžička podstatně zlepšující výhled z tanku, u Shermanu dělo s dlouhou hlavní ráže 76 mm, nová věž, „mokré“ uložení munice a nový podvozek (ve verzi A3E8). Britové laborovali se svými tanky daleko více, ale nakonec i oni se dočkali vyváženého Cometu, který se mohl postavit po bok ostatních spojeneckých středních tanků (i když jeho vývoj vycházel z koncepce cruiser tanku). Německým tažným koněm byl Pz.IV, který maxima svého potenciálu dosáhnul ve verzi H. Od léta ́43 byl postupně nahrazován výborným Pantherem, který ale Pz. IV nikdy nebyl schopen zcela zastoupit. Dodnes se vedou oprávněné debaty o tom, zda se Němcům v jejich tehdejší situaci vůbec podobný krok vyplatil. Oba nicméně řadím po bok vítězných spojeneckých středních tanků. Panthera lze chápat jako typ, který představu o vyváženosti posunul na novou úroveň, a de facto se tedy jedná o prvního představitele moderní kategorie MBT (main battle tank).
Co říci závěrem. Snad to, že předmětem textu nebylo jen pouhé seskupení několika zajímavých tanků a samohybných děl do skupin dle jejich vyváženosti. V článku jsou rovněž naznačeny tendence válečného vývoje tanků v jednotlivých tankových velmocích, přičemž ty byly patrné ještě mnoho let po skončení 2. světové války. V tomto ohledu je důležitá především „pantherizace“ tankových vojsk, ke které přistoupili po válce i Britové a Američané. Britové nahradili své cromwelly a comety novým tankem excelentním Centurionem, u Američanů vedl obdobný proces k vyřazení shermanů a zavedení tanků M46/47/48 Patton, přičemž hmotnostně Centurion i Patton odpovídá Pz.V Panther. Rusové k podobnému upgradu nepřikročili, T-34/85 se přes T-44 vyvinul až k T-54/55 a T-62. Britové, Američané i Rusové však zkonstruovali po válce své vlastní mamuty odpovídající přibližně hmotností Tigeru II (Conqueror, M103, IS-4), lze tedy mluvit i o „tigerizaci“, která se ale stala labutí písní těžkých tanků a byla z hlediska tankové historie podstatně méně důležitá než „pantherizace“. Charakteristickou specialitou je pak zavedení Kanonenjagdpanzeru v Německu, pokračující vývoj a výroba lehkých tanků v USA (M41 Walker Bulldog) a důraz na těžké tanky IS-3 (později T-10) spolu s doplněním výzbroje plovoucím PT-76 v SSSR. S jistou nadsázkou lze říci, že 2. světovou válku v konstrukci tanků ukončily teprve typy T-64/T-72 na východě a Leopard 2, M1 Abrams a Challenger na západě. Některé druhoválečné tanky (M4, T-34/85) však ještě donedávna byly v aktivní službě.
Hlavní zdroje informací:
