Článek
Moderní tanky jsou zpravidla vybaveny vznětovým motorem (jediné dvě relevantní výjimky jsou M1 Abrams a T-80, které k pohonu využívají plynovou turbínu). Vždy tomu tak ale nebylo. Tanky první světové války byly poháněny benzínem a teprve ve 30. letech se jako palivo pozvolna začala prosazovat nafta. V době druhé světové války již sice tanky se vznětovým motorem byly naprosto běžným bojovým prostředkem, avšak totéž platilo i pro tanky na benzín. Tento stav přetrvával až do 60. let, kdy se nafta definitivně prosadila jako dominantní palivo pro tanky.
Z výše uvedeného vyplývá, že benzín byl postupně během několika desetiletí jako palivo pro tanky nahrazen naftou. Velice zajímavou skutečností je, že tato pomyslná „válka motorů“ probíhala v jednotlivých zemích, které se zabývaly výrobou tanků, dosti rozdílně. Jaké motory preferovali významní tankoví producenti a nejdůležitější účastníci druhé světové války poskytne následující přehled.
Japonsko
Japonsko se na dieselové tanky zaměřilo již v první polovině 30. let. Prvním sériově vyráběným naftovým tankem byl střední tank typ 89B I-Go Otsu, který byl vyráběn od roku 1934. Jeho pohon zajišťoval vznětový motor Mitsubishi A6120VD. Vznětové motory využívaly téměř všechny japonské druhoválečné tanky, včetně těch nejrozšířenějších typ 95 Ha-Go a typ 97 Chi-Ha. Výjimkou byly pouze tančíky, avšak i mezi nimi lze nalézt typ 97 Te-Ke, který byl poháněn dieselovým motorem.
Po druhé světové válce vsadily japonské ozbrojené síly na americké tanky M-24 Chaffee a M4A3E Sherman se zážehovým motorem. Toto období bylo nicméně ukončeno na počátku 60. let nástupem domácího tanku typ 61, který byl poháněn vznětovým motorem Mitsubishi 12HM21WT.
Itálie
Italské tančíky L3/33 (včetně následujících verzí L3/35 a L3/38) a lehké tanky L6/40 byly poháněny benzínovými motory. Éra dieselových tanků začala v Itálii výrobou 100 kusů středních tanků M11/39 v roce 1939. Tyto tanky byly sice rychle nahrazeny modernizovanými typy M13/40 a M14/41, vznětový motor byl ale v jejich případech zachován. Změnu představoval v tomto ohledu až poslední představitel této vývojové linie italských tanků typ M15/42, který byl vybaven zážehovým motorem Fiat-SPA 15 TB M42. Důvodem ke změně byla zhoršující se válečná situace Itálie a s ní související nedostatek nafty. Vrchol italské tankové školy za druhé světové války – typ P26/40 byl nicméně opět poháněn vznětovým motorem.
Po druhé světové válce využívala italská armáda především americké tanky M47 Patton se zážehovým motorem. Na naftu se opět přeorientovala v 60. a 70. letech s příchodem dieselových typů - amerického M60 v roce 1965 a především německého Leopardu 1 v roce 1971.
Německo
Všechny německé předválečné i druhoválečné tanky od Pz. I až po Pz. VI Tiger II (a také Němci v hojných počtech využívané čs. LT-35 a LT-38) byly poháněny benzínovým motorem. O přechodu na naftu sice v průběhu války německé velení uvažovalo, tento krok se ale s ohledem na nedostatek času už nerealizoval, přestože německé automobilky měly s diesely bohaté zkušenosti a německá armáda běžně využívala kořistní tanky s naftovým motorem (např. sovětský T-34). Do výroby se nicméně prosadilo obrněné vozidlo Sd.Kfz. 234 s dieselovým motorem Tatra.
Po válce využíval Bundeswehr americké tanky M47 a M48 Patton, které stejně jako německé druhoválečné tanky jezdily na benzín. Prvním německým sériově vyráběným tankem na naftu se tak stal až Leopard 1, který byl v německé armádě zaveden v roce 1965.
Velká Británie
Kolébka tanků Velká Británie se v meziválečném období i v době druhé světové války spoléhala u svých tanků především na benzínové motory. Zároveň ale měla od roku 1939 ve své výzbroji pěchotní tank Matilda II, který byl poháněn dvěma naftovými motory AEC nebo Leyland. S výjimkou varianty Mk. I využíval naftu i další britský pěchotní tank Valentine, který se ve výrobě udržel od roku 1940 až do roku 1944 a stal se nejvíce vyráběným britským tankem v době druhé světové války. Poslední britský pěchotní tank Churchill již nicméně opět spaloval benzín stejně jako první typ Matilda I.
Do výzbroje Britské armády v době druhé světové války byly zavedeny americké tanky nejen v provedení s benzínovým motorem, ale také ve variantách se vznětovým motorem, např. M3 Stuart II s motorem Guiberson, M3A3 Lee V, M3A5 Grant II a M4A2 Sherman III.
Krátce po skončení druhé světové války se do výroby dostal mimořádně povedený Centurion, který jako pohonnou jednotku využíval osvědčený benzínový motor Rolls-Royce Meteor, což platí i pro později zavedený těžký tank Conqueror. Na naftu přešli Britové definitivně až v roce 1965 s příchodem MBT Chieftain.
USA
Americké ozbrojené síly využívaly v době před druhou světovou válkou i v jejím průběhu zpravidla tanky se zážehovým motorem. To se týká lehkých tanků M3/M5 Stuart a M24 Chaffee, středních tanků M3 Lee a M4 Sherman, těžkých tanků M26 Pershing a dalších typů. Zároveň ale americký zbrojní průmysl dodával svým spojencům (především Sovětskému Svazu a Velké Británii) velké množství tanků s naftovým motorem, které byly odvozeny od standardních benzínových variant dodávaných americké armádě. Kromě SSSR a Velké Británie byla uživatelem dieselových tanků i americká námořní pěchota USMC.
Benzín jako základní palivo pro své tanky využívali Američané i po druhé světové válce pro své střední tanky M46, M47 a M48 Patton, lehký tank M41 Walker Bulldog a těžký tank M103. Naftovým motorem byl vybaven teprve M48A3, který byl zaveden v roce 1958. Po M48A3 následovaly i další varianty tanky M48 a další typy amerických tanků. V současnosti využívaný M1 Abrams je vybaven plynovou turbínou, která je sice vícepalivová, avšak primárně určena pro spalování leteckého petroleje (vícepalivové jsou ostatně i moderní vznětové tankové motory).
SSSR
Sovětské tanky poháněl ve 30. letech benzín. Týkalo se to tančíků T-27, lehkých tanků T-26, rychlých tanků BT, středních tanků T-28 i těžkých tanků T-35. Benzínové motory měla i nová generace lehkých tanků T-60 a T-70. Revoluční změnu přinesl vznětový motor V-2, který byl nejdříve instalován do rychlého tanku BT-7, přičemž zhruba 800 kusů tohoto tanku pod označením BT-7M bylo vyrobeno v roce 1940 v Charkově. Dále se tento motor využíval ve středním tanku T-34, který se stal nejvíce vyráběným tankem druhé světové války. Naprostá většina T-34 byla vyrobena s motorem V-2, avšak vzhledem k mimořádně obtížným podmínkám výroby na přelomu let 1941/1942 vznikla i necelá tisícovka tanků T-34/76 se zážehovým motorem M-17. Souputníci T-34 těžké váhové kategorie, tj. těžké tanky KV-1, KV-85, IS-1 a IS-2 byly také vybaveny naftovým motorem V-2. Velkým exotem ve výzbroji Rudé armády zůstal lehký tank T-50, který byl rovněž vybaven dieselovým motorem (jednalo se o pohonnou jednotku V-4, která byla odvozena ze základního typu V-2) avšak vyrobeno bylo jen 69 kusů.
Kromě vlastních tanků využívala Rudá armáda ve velkých počtech i americkou a britskou obrněnou techniku, přičemž výrazně preferovala tanky s dieselem. Typickými příklady jsou M4A2 Sherman a Valentine.
Po druhé světové válce pokračoval Sovětský Svaz ve vývoji a modernizaci tanků výlučně se vznětovým motorem – středních tanků T-54/55, lehkých tanků PT-76, těžkých tanků IS-3 a dalších typů. Výjimkou mezi poválečnými sovětskými tanky je T-80, který stejně jako americký typ M1 Abrams využívá vícepalivovou plynovou turbínu.
