Ekologický Moloch: Green Deal jako politické náboženství vyžadující oběti

V moderní době, kdy se tradiční náboženské struktury v sekulární společnosti rozpadají, nabývají ideologie stále více rysů náboženství. Green Deal, politická iniciativa směřující k radikálním ekologickým změnám, vykazuje nápadné paralely s náboženskými systémy. Má svou eschatologii (směřování k bezemisní budoucnosti), své proroky (vědce, aktivisty, politiky), své hříšníky a spasitele a v neposlední řadě i potřebu obětí. Nechybí ani dětský mesiáš „bez vady“ a apokalyptická naléhavost, která není podložená vědeckou racionalitou, ale pro emocionální účinek je nezbytná.

Tento text si klade za cíl ukázat, že Green Deal není pouhým souborem environmentálních opatření, ale v mnoha ohledech náboženským projektem, který aspiruje na mesianistickou úlohu záchrany světa. Tento mesiášský rozměr připomíná snahu lidstva vykoupit sebe sama a obnovit harmonii stvoření, která byla narušena po pádu člověka (Genesis 3:17-19). Stejně jako v biblickém příběhu o babylonské věži (Genesis 11:1-9) i zde lidé spoléhají na vlastní síly, aby překonali omezení své existence a „napravili“ svět, místo aby uznali svou závislost na Bohu. Podobně jako falešní proroci varovaní v Novém zákoně (Matouš 7:15) slibuje Green Deal spásu, která je lidsky nedosažitelná, a přitom od svých následovníků vyžaduje oběti, které nikdy nebudou dost velké a především ani dostatečně účinné.

V křesťanské teologii se mesiášská úloha vztahuje na vykoupení světa, přičemž spása nepřichází skrze vlastní síly člověka, ale skrze Boží sebeoběť. Green Deal se však pokouší o environmentální spásu skrze lidské úsilí. Tento koncept silně připomíná snahy různých politických náboženství, jako byl marxismus-leninismus nebo osvícenský racionalismus, kde lidstvo mělo dospět k utopické společnosti vlastními silami.

Pozn.: O komunismu jako politickém náboženství jsem psal v tomto článku.

Ve spojitosti s křesťanskou teologií můžeme Green Deal chápat jako pokus překonat prokletí stvoření popsané v Genesis 3:17-19. Člověk je podle této pasáže v konfliktu s přírodou jako důsledek Božího rozsudku – země mu od pádu plodí trní a bodláčí, vyžaduje tvrdou práci a neposkytuje snadné živobytí. Green Deal se snaží toto prokletí překonat vlastním úsilím, čímž si fakticky přisvojuje mesiášskou úlohu. Bible však před takovým úsilím varuje – skutečné vykoupení a obnova stvoření nejsou úkolem lidstva, ale přicházejí pouze skrze Krista.

Zelená ideologie přichází s myšlenkou, že tento rozpor lze překonat – skrze technologii, restrikce a změnu chování člověka. To je ovšem neuskutečnitelný úkol, protože základní biologická realita konfliktu mezi lidskými potřebami a limity přírody zůstává. Z křesťanského hlediska je to moderní variace babylonské věže – snaha lidstva překonat vlastní omezení bez Boha. Skutečná obnova stvoření není úkolem člověka, ale Božího vykoupení (Římanům 8:20-21).

Green Deal v sobě nese prvky eko-liturgie – od „pokání“ v podobě uhlíkové neutrality přes rituální očištění (například zákaz plastových brček) až po novodobou ekologickou askezi, která vede k osobnímu odříkání (např. omezení masa či cestování) jako cestě ke „spáse planety“.

Každá utopie se snaží přetvořit člověka k obrazu své vize, protože bez změny lidské přirozenosti se její ideály nikdy nenaplní. Křesťanství však člověka nepřetváří silou, ale nabízí mu možnost nového stvoření skrze Kristovu oběť: ‚Jestliže je někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré věci pominuly, hle, je tu nové!‘ (2. Korintským 5:17). Ideologie naproti tomu nečekají na dobrovolnou proměnu srdce, ale vnucují svou verzi nového člověka prostřednictvím nátlaku, manipulace a restrikcí. Proto nikdy nepřinesou skutečnou obnovu, pouze povrchní přizpůsobení, které se při první příležitosti zhroutí.

Komunismus potřeboval homo sovieticus, osvícenství si žádalo racionálního osvíceného občana – a Green Deal volá po homo ecologicus.

Tento nový ekologický člověk musí být od dětství veden ke správnému chování. Ve školách se děti učí minimalizovat uhlíkovou stopu, omezovat konzumaci masa, studovat ekologickou věrouku a vyhýbat se „škodlivým“ produktům. Tento model se silně podobá výchově v ideologických režimech, kde je jednotlivec vychováván ke kolektivistickým hodnotám, které nesmí zpochybňovat.

Motiv „čistého dítěte“ jako vykupitele se v ekologickém diskurzu objevuje opakovaně. Nejenže děti bývají využívány k propagaci myšlenek (viz Greta Thunberg), ale existuje zde hlubší symbolika: nezkažené dítě má přinést ekologické vykoupení celému lidstvu. Připomíná to romantizaci dětství v různých náboženstvích, kde je dítě symbolem čistoty a pravdy, která byla dospělými zapomenuta.

Zde se projevuje typická utopická dynamika: současná generace je „zkažená“, ale budoucí generace přinese vykoupení. Tento rys byl silně přítomen například ve francouzské revoluci, kde byla stará generace aristokratů považována za nenapravitelnou, zatímco nová generace revolucionářů měla vytvořit nový svět.

Kromě mesiášských prvků obsahuje Green Deal také silně apokalyptickou vizi.

Celá ekologická rétorika je silně založena na strachu a naléhavosti. Přesto se rétorika neustále opakuje a posouvá nové hraniční roky, podobně jako apokalyptické sekty, které vždy po neuskutečněné apokalypse předefinují její příchod.

Aby byl Green Deal naplněn, musí být přineseny oběti. V náboženských systémech bylo a stále je obětování běžnou součástí usmíření s božstvy – a moderní oběť má podobu odříkání a hospodářských omezení. Lidé mají přijmout zhoršení životní úrovně, a to i u opatření, jejichž efekt je přinejlepším nejasný. Jenže zde nejde jen o dílčí změny – požadované oběti jsou ve skutečnosti tak vysoké, že ani celé lidstvo je nemůže přinést.

Z křesťanského hlediska je tato obětní mentalita nepřijatelná – Bible učí, že jediná skutečně účinná oběť byla přinesena Kristem na kříži (Židům 10:12-14) a že právě skrze něj dochází k vykoupení nejen lidstva, ale i celého stvoření (Římanům 8:19-22, Koloským 1:20). V kontrastu s tím je Green Deal pouhým lidským pokusem o environmentální spásu, který nejenže nemůže přinést skutečnou obnovu světa, ale zároveň od lidí vyžaduje stále nové a nové oběti, které nikdy nebudou stačit.

Z křesťanského hlediska je Green Deal novým idolem, který slibuje vykoupení skrze lidské úsilí, přestože skutečné vykoupení může přijít jen od Boha. Je to moderní babylonská věž, pokus lidstva překonat své limity vlastními silami.

Problém není v ochraně životního prostředí – problémem je utopická mentalita, která ignoruje realitu a přináší nepřiměřené oběti pro cíl, kterého nelze dosáhnout. Přijetí Green Dealu jako politického náboženství znamená podřízení se systému, který nebude nikdy naplněn. Ale který nás může stát doslova vše.

Otázkou zůstává, zda si společnost tuto skutečnost uvědomí dříve, než přinese příliš mnoho obětí na oltář zelené utopie.