Článek
Sedáme k mailu nebo dopisu a píšeme, někdo snad stokrát za den. Někdy je důležitý už první řádek: první dojem uděláte jen jednou, jak se říká. A zrovna na tomto řádku je několik jevů, které dnes lidé hodnotí velmi různě, a navíc jedna kritická čárka.
Někdo napíše první řádek jako tradicionalista, třeba „Vážená paní Kadrnožková“. Ano, to je klasika, sahající až stovky let do historie. Takzvaný epistolární, korespondenční styl patří do písemnictví všech kulturních národů a v našich krajích je spojen mimo jiné s uctivým oslovením. Tento způsob se pořád považuje za základní ve většině příruček obchodní a úřední korespondence, dost lidí ho očekává a odchylky od něj nesou s nelibostí. Máme k němu samozřejmě varianty s titulem nebo funkcí, tedy „Vážená paní doktorko“ či „Vážená paní ředitelko“, ale typově je to totéž.
Časy se ale mění. Nedávno mi jedna paní v kurzu řekla: „Vidíte, mně když někdo napíše ,Vážená paní Nováková‘, mám pocit, že to je ironie.“
Do korespondence totiž už desítky let pronikají prvky mluvenosti, třeba úvodní pozdrav. Máme před sebou tedy typ, po kterém sáhne v tomto smyslu progresivista: „Dobrý den, pane Špičáku.“ Těžko to spočítat, ale pokud se to už nestalo, bude to možná brzy typ základní, aspoň co do frekvence. Tradicionalisté nejsou rádi, radikálnější z nich mluví přímo o neznalosti a nekulturnosti pisatele, ale jejich hlas pomalu slábne.
Pak jsou zde ještě pragmatici se svým postojem „stručnost nade vše a pryč od trápení se s pátými pády a dumání o pohlaví adresáta, když se nepozná z příjmení – a vůbec pryč od jakéhokoliv neplodného dumání“. Ti napíšou jen „Dobrý den“ a jdou přímo k věci. Tradicionalisté se otřepávají hnusem, ale i někteří progresivisté krabatí čelo, že takový odstín komunikace jim také přece jen úplně nevoní.
Ale ještě nejsme u konce. Nezapomínejme na takzvané telegrafisty. Pro ty jsou i pragmatici jen útlocitní žvanilové, pročež první řádek, jak ho tady zatím chápeme, úplně vynechají a napíšou rovnou „Díky za podklady, ozvu se“ nebo něco podobného.
Sedáme tedy k mailu nebo dopisu a říkáme si v duchu co s tím. Je zřejmé, že se nezavděčíme všem, to je vyloučená věc. Čeká nás odvážné, riskantní rozhodnutí – a přitom může jít o hodně: o sympatie člověka na druhém konci optických kabelů. K této volbě mám ještě tři drobné poznámky.
Zaprvé: Lidé se mě někdy na tuto věc ve své podstatě stylistickou ptají podobně jako na jev pravopisný, kdy je hodnocení správnosti mnohem jednodušší: „Můžu napsat…?“, „Smí se…?“, „Je správně…?“ Před jakýmkoliv rychlým nebo úzkoprsým soudem nad kteroukoliv z variant je poctivé říct: Jde přece o vás dva, pisatele a adresáta. Pokud je to pro oba dobré, je to prostě dobré. Co je komu jinému do toho? Jsme svobodní a snad i zodpovědní lidé. Přestaňme mít pocit, že za zády nám stojí češtinář ze základky třímající rákosku nebo hrozící pětkami.
Zadruhé: Naše svoboda je sice krásná věc, ale v práci nám z ní často někdo něco odkrojí. Pak můžete mít v oslovování a pozdravech o něco nebo o dost menší výběr. Školím už pár let jako externista v jedné opravdu velké a víceméně konzervativní organizaci, kde se žádné „dobrý den“ netoleruje, textové šablony tam mluví jasnou řečí. Ale pak jsem zase jinde a tam je „dobrý den“ naopak přikázáno. Mimochodem, zrovna dneska jsem to tak četl v mailu od svého dodavatele energií. Tak se točí svět – a bude se točit dál.
Zatřetí: Vezměme normálně rozum do hrsti, dogmatické výkřiky nechme radikálům bez rozhledu, vnímejme, co se „může“ a hodí právě v našem prostředí a právě ve vztahu ke konkrétnímu adresátovi – a napišme to. Držet formální, „tradicionalistický“ tón celé roky je pro mě stejně snadno představitelné jako pro jistotu právě tak začít, ale skončit po několika mailových výměnách u „telegrafie“, vlastně v chatu svého druhu. Ve schránce mám už dávno obojí.
Úplně na závěr doplňuji jen krátký odstavec o čárce zlehka připomenuté ve druhém odstavci. Je to jednoduché: mezi pozdravem „dobrý den“ a oslovením se čárka podle pravopisných pravidel píše: „Dobrý den, paní Šťastná…“ Oslovení se tady odděluje od textu jako kdekoliv jinde, třeba ve větě „Mohla byste mi, paní Šťastná, půjčit ořezávátko?“. Často se v tom chybuje, tak se nenechte strhnout.
V hlavě se mi teď k tomu všemu otvírají další a další otázky a výklady, ale to možná zase jindy… Ať vám to píše!
