Článek
Slovo „viz“ netřeba představovat, je dost běžné. Mnozí z nás ho používají úplně automaticky. Ale občas se to zadrhne a dva by se o něm pohádali. Pojďme se proto na některé jeho stránky podívat ve stručném přehledu.
Zaprvé se lidé v kurzech občas ptají, jestli se za „viz“ píše tečka (asi protože to tak občas někde vidí). Ne, nepíše, nikdy. „Viz“ není žádná záhadná zkratka, takže pro tečku není důvod.
Zadruhé se někdo ptá, co to teda je, když ne zkratka. Jednoduše sloveso, konkrétně rozkazovací způsob od „vidět“. Pravda je, že je to tvar trochu nezvyklý, tak to v tom nevidí každý. Došlo tu k několika drobným posunům, takže dneska se „viz“ běžně vykládá jako částice. Máme mimochodem i jiné jednoslabičné rozkazy, třeba „běž“, „lež“ nebo „věz“, ale ty nám žádné potíže nedělají.
Zatřetí se podívejme, v jakých pádech se nám nabízejí slova, která mohou přijít za „viz“. Hrstka jazykových konzervativců podrží původní slovesnou vazbu („vidět koho/co“), čtvrtý pád, a napíše „viz přílohu, stranu, tabulku…“. Většina lidí ale sáhne spíš po prvním pádu: „Viz příloha, tabulka, strana…“ Obojí je v pohodě, ale první pád je snad o něco lepší: nestrhává na sebe pozornost a hlavně máme pak to, na co odkazujeme, v základním tvaru, což bývá vcelku výhodné.
Začtvrté se lidé ptají na rozkošný tvar „vizte“. Ano, i takové slovo máme – stejně jako máme přece množná čísla od jiných rozkazů („seďte“, „běžte“…). Jen se v běžné slovní zásobě posunulo někam na okraj, takže hodně čtenářů to označí za chybu nebo přinejlepším za jazykový vtip (něco jako „čaute“). Aktuálně už můžeme bez obav říct, že „vizte“ psát nemusíme, ani když máme víc adresátů nebo když někomu vykáme, vždycky stačí „viz“.
Zapáté lidem vrtá hlavou otázka téměř typografická, týkající se úpravy. Může být „viz“ na konci řádku? Úplně klidně, není to nic proti ničemu, jak se odborně říká. Ano, na konci řádku leccos být opravdu nemá, ale „viz“ jako sloveso/částice do téhle množiny nepatří.
Zašesté se pusťme do interpunkce a otázky, jestli se před „viz“ píše čárka. To nejde tak jednoduše říct, musíme posoudit celou konkrétní větu. Typicky čárku píšeme, protože běžně jde vlastně o souvětí: „Dřel jsem jako kůň, viz příloha.“ Někdy může ale jít o „rozvinuté“ sloveso a typ bez čárky: „K této věci viz tabulka.“ Zvláštní kategorii tady tvoři gramaticko-stylizační chyby, jako máme ve větě „Pošli to na adresu viz příloha.“ Tam jsme interpunkčně v koncích. Část „viz příloha“ plní funkci přívlastku těsného (věta bez něj není informačně úplná), jenž čárku nechce, ale zároveň je gramaticky větná, což čárku chce. Bída je to teda už od základu a interpunkcí to nejde nijak zachránit (musí se to holt přeformulovat).
Zasedmé, pojďme do finále a vraťme se mohutným obloukem k bodu jedna, teda jestli se za „viz“ píše tečka. Tady ať prosím radši přestanou číst lidé, kteří si snadno pamatují jednotlivosti, ale hůř souvislosti, ať je to nesplete. „Viz.“ zakončené tečkou totiž taky existuje. Jen se na to narazí jednou za uherský rok v angličtině a je to z latiny. Je to zkratka z latinského „videlicet“ a znamená to „to jest, jmenovitě“. S naším „viz“ to nemá co dělat. Ale jako bych nic neřekl, radši zapomeňme.
Říkal jsem už, jak rád mám drobnosti, které jsou zajímavější, než se na první pohled zdá? Čeština je v tom k sežrání.
Ať vám to píše!
