Článek
Se smutkem a vzpomínkami se každý vypořádává individuálně. To, co předvedla Filozofická fakulta, však překonalo veškerá očekávání, anebo možná ne. Fakulta možná jen odhalila svou pravou tvář.
Pozůstalé fakulta pozvala na oběd do Obecního domu. S úžasem jsem sledoval přesun vedení fakulty, které bylo obklopené hroznem rádoby ochranky. Šlo někomu o zdraví anebo dokonce o život? Anebo byla chráněna akademická svoboda? Vedení je chráněno, ale jak jsou chráněni studenti? Nevím. V každém případě to byl začátek něčeho neuvěřitelného. Následoval koncert v kostele Nejsvětějšího Salvátora za účasti prezidenta republiky a přenášela jej Česká televize. Všichni diváci mohli slyšet slova děkanky Lehečkové, že prožité hrůze jsme se postavili empatií a vzájemnou podporou. Myslela tím empatii při „výslechu“ některých pozůstalých při jednání o vyplacení peněz z veřejné sbírky, kdy padla otázka – „Víte, kde má Vaše dcera hrob?“
V ideologické části následovalo upozornění televizním divákům, že mohou přispět finančně neziskové organizaci Society for All, z.s. na činnost. Ideální příležitost – spojit vzpomínkový akt s charitou. Mimochodem v této organizaci roky figurovala Klára Šimáčková Laurenčíková, která se nezapomenutelně připomenula na jednání poslaneckého výboru pro bezpečnost, kdy dělala PR projektu Bezpečné dětství. V dané situaci to vidím jako prachobyčejný hyenismus a doslova tanec na hrobech. Nicméně asi paní Klára zabodovala, protože tento projekt ministr Rakušan představil na sociální síti 17. 12. 2024. Musíme ukázat, že něco děláme. Policie sice nedokázala v tomto fatálním případu lokalizovat mobilní telefon vraha, ale to je přeci dávno. Nevěřícně jsem sledoval projev jednoho rodiče, který ostatním nabídnul alternativní pohled na celou tragédii – skupina andělů se rozhodla, že sejmou z naší společnosti část karmického zatížení tím, že se za nás obětují a jejich konání směřovalo k tomu, aby se v konkrétní dobu nacházeli na konkrétních místech, mimo jiné i v lese. Nevím, zda jeho projev byl schválen režií anebo se jednalo o individuální iniciativu či počátek psychické diagnózy anebo nejsem schopen vnímat celou akci v patřičných konotacích.
Závěr amatérsky režírovaného vzpomínkového dne proběhl v tichosti u kusu kamene před budovou fakulty. Organizátoři nebyli schopni zajistit důstojné místo pro pozůstalé před monolitním pískovcem, kde ani po roce nejsou jména obětí. Kolemjdoucí turisté se občas ptali, co se děje, neboť s postupujícím časem přibývalo lidí i policejních majáků. Třešničkou bylo oznámení a ukončení minuty ticha tlampačem. Kladu si otázku, proč nikdo z vedení fakulty nedokázal přečíst nahlas jména obětí? To, že u pietního místa nejsou dodnes jejich jména, považuji za důkaz naprosté nekompetence vedení filozofické fakulty, které žije v nějaké bublině. Možná i proto se fakulta mění v zoologickou zahradu, kde stálými přítomnými jsou již poník a pes. Má domněnka je, že za tři roky dostane poník titul Bc. a bude kandidovat do Senátu.
Je velmi smutné, že připomenutí jmen obětí nakonec proběhlo díky soukromé iniciativě Lenky Šimůnkové, maminky Elišky Šimůnkové, která zorganizovala projekci na stěnu budovy fakulty. To ještě ale nebylo vše. Jak jsem se dnes dozvěděl z médií, právě Lence Šimůnkové věnovala nadprůměrnou pozornost operativa pražské policie (hlášení - máme paní na dohled) – to už považuji za zvrácenost a utvrdilo mě to v názoru, že ředitel Matějček už dávno neměl být v čele této organizace, která nedokáže v případě nebezpečí toto nejen adekvátně vyhodnotit, ale ani operativně reagovat – v tomto případě policie nedokázala sledovat provoz a polohu mobilního telefonu vraha. Marně před tímto faktem uhýbá a kličkuje policejní prezident Vondrášek. Ten nedokázal za téměř 10 let, přesněji od roku 2015 od střelby v Uherském Brodu, ani dohlédnout na legislativní úpravu, aby lékaři mohli vidět, kdo je držitelem zbrojního průkazu.
Co říci závěrem? Se smíšenými pocity jsem za tmy úlevně vstoupil do budovy Rudolfina. Nechápu, že filozofická fakulta jedné z nejstarších univerzit balancuje doslova na hraně okultismu (to dokládá i pravidelné každodenní vykuřování zla) a že má v čele za mě naprosto nekompetentní lidi, kteří možná díky své nekompetenci dělají kroky, jaké dělají. Jako recept vidím praktickou aplikaci slov děkanky Lehečkové – otevřu všechna okna srdce a pustím dovnitř čerstvý vzduch. Otevřete všechna okna na fakultě a pusťte dovnitř čerstvý vzduch i nové kompetentní vedení.
