Článek
Jedním z nejzajímavějších poznatků současné psychologie politiky je paradox, který se většinou příliš nelíbí: lidé na opačných koncích určitého ideologického spektra si jsou psychologicky podobnější, než si dokážou připustit.
Nejde o obsah jejich přesvědčení, ale o způsob jejich uvažování i důvody, proč své názory hájí.
Představme si modelovou situaci. Vyjde rozsáhlá studie o migraci. Její závěr je smíšený: některé dopady jsou pozitivní, jiné problematické. Poskytuje komplexní obraz, který by mohl otevřít prostor pro vyváženou debatu.
Reakce radikálního odpůrce migrace? Studie je podezřelá, autoři jsou ideologicky motivovaní, pozitivní části jsou propaganda.
Reakce radikálního zastánce otevřených hranic? Totéž – jen obráceně. Negativní části jsou nafouknuté, financování je jistě pochybné, interpretace zkreslená.
Obsah jejich názorů je opačný. Mechanismus jejich uvažování však prakticky zcela tejný. Výzkumy politické psychologie i neurovědy totiž naznačují, že lidé s velmi vyhraněnými postoji – bez ohledu na to, zda jsou levicové či pravicové, takové či makové – často vykazují podobné osobnostní rysy: vyšší citlivost na ohrožení své identity, silnější emocionální reakce na protichůdné názory, nižší toleranci složitějších či nejednoznačných názorů a větší potřebu jistoty. Svět se pro ně stává přehlednějším, když je černobílý.
Proč je pro ně tak těžké připustit složitost? Protože v určité fázi už nejde o názor. Jde o „já“, jejich identitu či ego.
Psychologové ukázali, že část své identity a s tím i sebejistoty čerpáme ze skupin, k nimž patříme nebo se k nim přiřazujeme. Politická příslušnost, jakožto příslušnost k určité skupině, přitom nabízí všechno, co naše identita potřebuje: jasné hranice mezi „námi“ a „jimi“, jasný morální rámec i pocit sounáležitosti. Jakmile se politické přesvědčení propojí se skupinovou identitou, kritika skupiny je prožívána jako osobní útok.
A tehdy, když je ohroženo já, nastupuje obrana.
V psychologii je navíc dlouhodobě známo, že rozpor mezi naším přesvědčením a novou informací, která je s ním v rozporu, vyvolává psychologické napětí. A to je nepříjemné. Mozek proto hledá úlevu: zpochybní zdroj, přepíše interpretaci, najde výjimku. Ne proto, že by člověk byl iracionální. Ale proto, že chrání konzistenci vlastního já.
V této chvíli už diskuse o datech nemá šanci. Nejde o fakta – jde o (ohroženou) identitu.
Extrémní názor nabízí tak stabilitu v nejistém světě. Nabízí názorovou jistotu. Nabízí pocit, že člověk stojí na správné straně dějin. A jakmile se tento pocit stane součástí osobnosti, kompromis nevypadá jako rozumné řešení, ale jako zrada sebe sama.
Možná právě zde spočívá skutečná symetrie extrémů. Ne v ideologii, ale ve způsobu, jakým je ideologie včleněna do lidského ega.
A pokud je tomu tak, pak řešení – ve smyslu překonání konfliktu mezi extrémy – neleží v lepších argumentech. Leží v kultivaci schopnosti oddělit své já od svého názoru – a snést, že svět je složitější, než by se nám líbilo. Což je, přiznejme si, podstatně těžší než obhájit jakýkoli ideologický pól — protože oddělit názor od vlastního já znamená vzdát se části psychologického bezpečí, které nám naše přesvědčení poskytuje. Možná i ochotu připustit, že i náš vlastní pohled může být jen jednou z možných verzí světa.
