Článek
Hned zkraje bych rád uvedl, že k sepsání tohoto článku mě nevedla slepá závist vůči úspěšnému spisovateli, dokonce ani touha předvádět zde svůj ostrovtip.
Spouštěčem byla návštěva obchodního centra. Ona to nebyla tak úplně návštěva, prostě jsem šel nakoupit nezbytné potraviny. A tam před vystavenými časopisy stály tony už zmíněné tři dámy.
Jejich diskuze začínala nabírat na obrátkách a týkala se pana Hartla. Důvěrně mu tykaly a říkaly Patrik, ale vzhledem k jeho mládí na to měly právo. Debata se týkala důvodu jeho odstoupení ze soutěže. Protože od toho památného dne je internet i tištěný bulvár denně zahlcován články na toto téma, včetně velkých fotografií nejen ze soutěže, ale i soukromí a množstvím rozhovorů, které za tu dobu poskytl. Dámy měly spoustu informací, se kterými si evidentně nevěděly rady.
Jedna tvrdila, že odstoupil kvůli únavové zlomenině kotníku. Druhá jí oponovala, že tato informace je dávno zastaralá, protože jak psali v bulváru, byla to třísla. Třetí dáma skákala druhým do řeči a ukazovala koncem francouzské hole na nové vydání novin, kde byl na titulní straně velký nadpis „Poranění v oblasti varlat“. A pod tím jen lakonické „mám to natržený“. Samozřejmě s fotografií vysmátého umělce.
Před novinami se zastavilo dalších pár nakupujících a jeden pán utrousil, že je to všechno blbost, protože, jak doslova pravil „kdyby měl natržený koule, tak by se tak netlemil“. Dámy sjely vtíravého chlapa pohledem, před kterým by zamrzlo i samotné peklo. Ten rychle pochopil, že nemá šanci, protože o onom orgánu toho musí dámy vědět stokrát víc než on a poraženě vycouval směrem k regálu s pivem.
Pan Hartl je uznávaný spisovatel, dramatik, režisér a majitel neopakovatelného smíchu. A také tanečník. To klobouk dolů.
V dávných dobách se moji naivní rodiče domnívali, že návštěva tanečního kurzu na střední škole mě naučí vybraným způsobům chování a po jejím absolvování ze mě bude ne přímo arbiter elegance, ale muž vybraných způsobů, který kde usedne, tam zdobí.
Jenže rodiče míní a kdosi tam nahoře mění. V dobách vydřených riflí a dlouhých vlasů bylo nemožné projít městem do kulturního domu bez alkoholické berličky. Většinou to bývala pořádná berla. Nebyl jsem sám, kdo to potřeboval, takže se poté na parketu kolem děvčat ochomýtala skupinka hochů, sice v obleku a s nakřivo uvázanou kravatou, ale pod vlivem.
Samozřejmě že do mého života taneční lekce nic nepřinesly, ani alkoholik se ze mě nestal a s bídou dnes zvládnu tanec obkročák zvaný „medvěd“. A to jen po omezenou dobu v trvání dvou až třech minut.
Takže podruhé smekám klobouk nad odvahou a schopností zvládnout rozličné tance na takové úrovni, že soutěžící dokáží k obrazovkám připoutat milion sledujících, kteří jim posílají hlasy a celý týden diskutují o tom, jestli vyřazený pár si to zasloužil nebo ne.
Televizi nemám, takže soutěže nesleduji. Ale ani tak nelze na internetu uniknout záplavě každodenních nadpisů o „skutečných důvodech“ odstoupení pana Hartla.
Ten chlap musí být kyborg nebo alespoň superman. Co všechno ho v těle zradilo, kolik dnů proplakal, a jakými emocionálními bouřemi musel projít od svého odstoupení, a přesto se denně zjevuje na stránkách bulváru s úsměvem od ucha k uchu.
