Článek
Příběh muže, který měl uzavřít jednu z největších záhad českých dějin.
Když byl Augustin Schramm na jaře roku 1948 zastřelen při zatýkání, šlo – alespoň podle oficiální verze – o rutinní bezpečnostní zásah proti nebezpečné osobě. V následujících měsících se však jeho jméno začalo objevovat v dokumentech a výpovědích, které měly vysvětlit smrt Jana Masaryka. Z mrtvého muže se postupně stal pachatel. Ne proto, že by byl usvědčen, ale proto, že už nemohl nic vyvrátit.
Tento text není pokusem Augustina Schramma obhajovat ani obžalovat. Je sondou do mechanismu, jakým se v poválečném Československu vytvářely „příběhy“ – a jak snadno se z mrtvého člověka mohl stát klíčový viník jedné z největších záhad moderních českých dějin. Schramm je učebnicový případ poválečné „výroby pravdy“.
Augustin Schramm
Kdo byl Augustin Schramm
Augustin Schramm patřil k lidem, o nichž se po únoru 1948 psalo vágně, nepřesně a často účelově. V dostupných pramenech vystupuje jako osoba pohybující se na okraji zpravodajského a politického světa poválečné Prahy. Jeho jméno se objevuje ve spojení s různými kontakty, domnělými úkoly a neurčitými rolemi, které však nebyly nikdy jednoznačně doloženy.
Právě tato mlhavost z něj činila ideální objekt pozdějších interpretací. Nešlo o veřejně známou osobnost, neměl politické krytí ani možnost obrany v médiích. Už za života byl „podezřelý“, po smrti se z něj stal prázdný prostor, do něhož bylo možné promítat téměř cokoliv.
Je důležité říci, co o Schrammovi nevíme: neexistuje žádný soudní verdikt, žádný kompletní výslech ani ucelený vyšetřovací spis, který by jeho činnost spolehlivě popsal. To, co o něm dnes víme, pochází převážně z pozdějších výpovědí jiných osob a z dokumentů vzniklých v politicky silně deformovaném prostředí.
Předvolební plakáty KSČ s volebním číslem „1“ v roce 1946
Schramm a Masaryk: spojení, které vzniklo až dodatečně
V době smrti Jana Masaryka 10. března 1948 nebyl Augustin Schramm veřejně spojován s žádnou konkrétní verzí událostí v Černínském paláci. Prvotní vyšetřování se neslo v duchu rychlého uzavření případu jako sebevraždy a jméno Schramma v něm nehrálo žádnou významnou roli.
Zásadní je časová osa:
nejprve umírá Masaryk, krátce poté je při zatýkání zastřelen Schramm – a teprve následně se jeho jméno začíná objevovat jako součást vysvětlení Masarykovy smrti. Ne jako svědek, ne jako osoba k výslechu, ale jako hotový článek příběhu.
Schramm se tak nestává součástí vyšetřování, nýbrž jeho výsledkem. Je dosazen do role, která má zaplnit prázdné místo v příběhu, jenž už má být uzavřen.
Smrt, která znemožnila otázky
Oficiální verze Schrammovy smrti hovoří o zastřelení při zatýkání. I bez spekulací je však zřejmé, že jeho smrt znemožnila jakýkoli další postup standardního vyšetřování. Nebyl vyslechnut, nebyly konfrontovány výpovědi, nebyla ověřena tvrzení, která se o něm později objevila.
V poválečné realitě Československa to nebyla výjimka, ale součást širšího trendu. Smrt podezřelého – zvlášť takového, který se pohyboval v šedé zóně zpravodajských her – znamenala konec nepohodlných otázek. A zároveň začátek nové fáze: fáze interpretací.
Portrét Klementa Gottwalda a Josifa Vissarionoviče Stalina oslavující jmenování Gottwalda premiérem
Jak se vyrábí pachatel
Ve spisech a procesech, které následovaly, se Schrammovo jméno objevuje jako součást narativu o cizím zásahu, špionážní hře nebo spiknutí. Tyto konstrukce však nevznikaly na základě přímých důkazů, ale z výpovědí dalších osob, často získaných pod tlakem, v atmosféře strachu a politické objednávky.
Procesy s údajnými spolupachateli či navazujícími osobami – například s Miloslavem Chocem – ukazují, jak pružně bylo možné s fakty zacházet. Nešlo o hledání pravdy, ale o potvrzení verze, která už byla politicky žádoucí.
Schramm byl v tomto ohledu ideální: mrtvý, bez možnosti obrany, s neurčitým profilem a bez svědků, kteří by se ho veřejně zastali.
Proč právě Schramm
Z hlediska moci byl Augustin Schramm dokonalým řešením.
Nemohl vypovídat. Nemohl se bránit. Nemohl příběh komplikovat.
Zároveň zapadal do obrazu „nepřítele“, který byl po únoru 1948 systematicky vytvářen: tajemný agent, cizí vliv, rozvratník. Taková postava umožňovala nejen uzavřít Masarykův případ, ale i posílit širší politický narativ o ohrožení státu.
Mrtvé tělo Jan Masaryka na dvoře Černínského paláce
Co dnes víme – a co ne
Ani po desetiletích nelze s jistotou říci, jakou roli Augustin Schramm skutečně sehrál – pokud vůbec nějakou. Nevíme, zda měl přímý vztah k Janu Masarykovi. Nevíme, zda byl součástí jakékoli akce, která by s jeho smrtí souvisela. Víme pouze to, že se jeho jméno objevilo ve chvíli, kdy už nemohl nic vysvětlit.
A právě to je na jeho příběhu nejpodstatnější. Augustin Schramm není klíčem k vyřešení Masarykovy smrti. Je klíčem k pochopení toho, jak snadno může stát – v určitém historickém okamžiku – vytvořit pachatele místo pravdy.
Augustin Schramm: pachatel, který vznikl až po smrti
Když byl Augustin Schramm na jaře roku 1948 zastřelen při zatýkání, vypadal jeho příběh jako rychlá epizoda poválečného chaosu. Neznámý muž, bezpečnostní zásah, konec. Teprve později se ukázalo, že jeho smrt nebyla koncem, ale začátkem. Právě tehdy se z něj stal pachatel smrti Jana Masaryka.
Ne proto, že by byl usvědčen. Ne proto, že by existoval soudní verdikt. Ale proto, že už nemohl mluvit.
Tento text není obžalobou ani obhajobou Augustina Schramma. Je pokusem pochopit mechanismus, kterým se v poválečném Československu vyráběly příběhy – a jak snadno mohl být mrtvý člověk použit k uzavření nepohodlné otázky.
Muž bez jasné role
Augustin Schramm patří k lidem, jejichž portrét se skládá obtížně. Ne proto, že by byl výjimečně tajemný, ale proto, že o něm existuje málo pevných bodů. V archivech a pozdějších textech se objevuje jako osoba pohybující se na okraji politického a zpravodajského prostředí poválečné Prahy. Často se o něm píše v náznacích: kontakty, možné úkoly, neurčitá role.
Právě tahle mlhavost z něj udělala ideální postavu pro pozdější interpretace. Nebyl veřejně známý. Neměl politické krytí. Nezanechal paměti ani rozhovory. A především – neměl už možnost reagovat.
To, co o Schrammovi „víme“, pochází převážně z výpovědí jiných lidí a z dokumentů vzniklých v prostředí, kde se fakta přizpůsobovala potřebám moci. Neexistuje žádný ucelený vyšetřovací spis, žádný soudní proces, který by jeho roli spolehlivě popsal. Existuje jen jméno – a příběh, který se kolem něj postupně vytvořil.
Spojení, které přišlo pozdě
V den smrti Jana Masaryka, 10. března 1948, nebyl Augustin Schramm klíčovou postavou žádné z oficiálních verzí. Prvotní vyšetřování se rychle přiklonilo k sebevraždě a případ byl uzavřen s pozoruhodnou lehkostí. Schramm v něm nehrál žádnou viditelnou roli.
Zlom přichází až později.
Masaryk je mrtvý. Schramm je mrtvý.
A teprve potom se Schrammovo jméno začíná objevovat jako vysvětlení.
Ne jako svědek. Ne jako osoba k výslechu. Ale jako hotový článek příběhu, který už má jasný závěr. Schramm se nestává součástí vyšetřování – stává se jeho výsledkem.
Smrt, která zavřela dveře
Oficiální verze hovoří o tom, že Augustin Schramm byl zastřelen při zatýkání. Bez ohledu na detaily je podstatné jedno: jeho smrt definitivně znemožnila jakékoli další otázky. Nebyl vyslechnut. Nebyl konfrontován s tvrzeními, která se o něm později objevila. Nemohl nic potvrdit ani vyvrátit.
V atmosféře roku 1948 to nebylo výjimečné. Smrt podezřelého byla často zároveň řešením problému. Nejen bezpečnostního, ale i narativního. Zmizel člověk – a vznikl příběh.
Miloslav Choc byl roce 1948 falešně obviněn z vraždy Augustina Schramma a po dlouhém mučení byl odsouzen k trestu smrti a popraven.
Jak se vyrábí pachatel
V následujících letech se Schrammovo jméno objevuje ve spisech, výpovědích a procesech, které se snaží nabídnout „logické“ vysvětlení Masarykovy smrti. Tyto konstrukce však nevycházejí z přímých důkazů. Opírají se o svědectví dalších osob, často získaná pod tlakem, v prostředí strachu a politického zadání.
Procesy s údajnými spolupachateli – například s Miloslavem Chocem – ukazují, jak pružně bylo možné s fakty zacházet. Nešlo o rekonstrukci událostí, ale o potvrzení verze, která už byla připravena.
Vyšetřování, které začíná závěrem, nehledá pravdu. Hledá souhlas.
Ideální řešení
Z pohledu moci byl Augustin Schramm ideální.
Byl mrtvý. Neměl obhájce. Nemohl se bránit. Nemohl příběh komplikovat.
Zároveň zapadal do obrazu nepřítele, který byl po únoru 1948 systematicky vytvářen: tajemný agent, cizí vliv, skryté spiknutí. Taková postava umožňovala nejen uzavřít Masarykův případ, ale i posílit širší politický příběh o ohrožení státu.
Co zůstává
Ani dnes nelze s jistotou říci, jakou roli Augustin Schramm skutečně sehrál – pokud vůbec nějakou. Nevíme, zda měl přímý vztah k Janu Masarykovi. Nevíme, zda byl součástí jakékoli akce, která by s jeho smrtí souvisela. Víme jen to, že se jeho jméno objevilo ve chvíli, kdy už nemohl nic vysvětlit.
A právě to je na jeho příběhu nejdůležitější.
Augustin Schramm není klíčem k vyřešení smrti Jana Masaryka. Je klíčem k pochopení toho, jak snadno může stát vytvořit pachatele – když ho potřebuje.
Zdroje:
KAPLAN, Karel. Pět kapitol o únoru. Brno: Doplněk, 1997
VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008.
Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2646 MV.
