Článek
Barokní hřbitov ve Střílkách na Moravě je evropským unikátem
Jen málokterý hřbitov v České republice se je tak navštěvovaný, jako ten v moravské obci Střílky. Barokní nádhera, která měla sloužit budoucím generacím a potomkům rodu Petřvaldských. Starý moravský rod se znakem páva získal Střílky před rokem 1638. Přestože jejich předkové stáli na straně českých stavů a po Bílé hoře byl jejich majetek zkonfiskován ve prospěch olomoucké kapituly, dokázali se opět výhodným sňatkem k majetku dostat.
Milota Ferdinand Petřvaldský si ve své závěti přál vybudování rodinné pohřební kaple v místním kostele. Povinnost připadla na jeho synovce Antonína Amanda. Kaple měla být zasvěcena Bolestné Panně Marii jako součástí místního kostela.
Antonín Amand Petřvaldský se však po smrti strýce rozhodl jinak. Jeho vize byla kostel a rozsáhlý hřbitov. Na místě starého kostela nechal postavit v roce 1728 kostel nový i s pohřební kaplí.
Autor: palickap/commons.wikimedia.org/volné dílo
Výstavba byla hned ze začátku, z důvodu vážné nemoci Antonína Amanda, zastavena. Po svém uzdravení změnil plány. Kaple neměla být součástí kostela, ale hřbitova. V plánu měl kostel, hřbitov s rodinnou kaplí a hrobkou.
Dílo mělo být oslavou předků, což potvrzuje i heslo v Antonínově závěti: „Pro honore et decore familiae“. Pro čest a slávu rodiny. K výzdobě areálu přizvali barokního sochaře Gottfrieda Fritsche. Po třinácti letech byla stavba dokončena a 12. května 1743 byl hřbitov vysvěcen místním farářem Františkem Pomesiánem. Začal být ihned využíván a prvním pohřbeným byl místní občan Ignác Zelinka.
Autor: palickap/commons.wikimedia.org/volné dílo
Úplnému dokončení výstavby hřbitova podle původních plánů zabránily velké požáry v letech 1744 a 1749. Následně, sedm let po vysvěcení, zemřel ve věku čtyřiceti čtyř let sochař Fritsche. A poslední ranou byla smrt Antonína Amanda Petřvaldského v roce 1762. Stejně jako jeho strýc, i on zemřel bezdětný, a dědičná závěť se závazkem přešla na jeho synovce Bernharda.
Závěť se zdála být prokletá, protože Bernard zemřel už po roce a s ním vymřel po meči celý rod Petřvaldských. Panství i s areálem získal v roce 1763 rakouský rod Khünburků. Ti se s tím moc nemazali. Započatou stavbu kostela strhli a nechali postavit menší. Na hotové sochy se dvakrát netvářili a skončily v bednách na zámku.
Za jejich panství byl hřbitov, respektive torzo, které zůstalo z celého plánu, dokončen do dnešní podoby. Zbylé sochy byly částečně umístěny do zámku nebo roztroušeny různě po tovačovském panství.
Hřbitov zaujímá rozlohu téměř 2000 m² a schodiště vede k soše anděla smrti v nadživotní velikosti. Má velká křídla, splývavý šat a hlavu otočenou napravo. Stojí na zemi bez podstavce, s urnou u nohou, o kterou opírá erbovní štít. Je strážcem hřbitova s popelnicí, pruty a štítem. Připomíná příchozím, že jsou jen prach a v prach se obrátí.
V padesátých letech minulého století byly na zeď vstupní terasy přemístěny čtyři vázy. Představují křesťanské symboly peklo, smrt, nebe, očistec.
Váza „peklo“ měla za předlohu Michelangelův „Poslední soud“ v sixtinské kapli. V otevřené tlamě netvora převáží Chárón lidské postavy přes podzemní řeku Lethé do podsvětí. Na druhé straně je lávka, z níž padají odsouzenci do hlubin.
Na pravé straně na zábradlí jsou naopak umístěné sochy ctností, mezi nimiž nechybí Láska, Lítost nebo Pokání, na levé lidské hříchy. Kapli střeží další dva andělé.
Pod kaplí je hřbitovní krypta, do které se sestupuje po úzkém schodišti. Nachází se zde rodinná hrobka s umrlčí komorou s ostatky korutanského rodu Küenburgů, kteří panství zdědili po posledním bezdětném majiteli z rodu Petřvaldů.
Autor: Paveln4/commons.wikimedia.org/volné dílo
Pověst tvrdí, že panství získali podvodem a lstí, proto ani jejich pobyt zde nebyl šťastný. Hrabě byl údajně slušný člověk, ale jeho žena Anna vedla nákladný společenský život. Nadělala množství dluhů, které řešila ukládáním stále větších a větších robotních povinností na poddané. Zemřela na rakovinu jater. Její dcera Filoména ji brzy následovala. Zesnula velmi mladá, bezdětná a rod Küenburgů tak vymřel, stejně jako rod jejich předchůdců Petřvaldských.
Zdroje:
