Článek
Básník se bál jít domů. Jak strach z režimu dohnal Konstantina Biebla k oknu
Bál se ticha na schodech
Konstantin Biebl měl strach. Obyčejný, fyzický strach. Strach otevřít dveře. Strach jít domů. Strach z ticha na schodišti. „Bojím se, že uvidím kožené kabáty,“ říkal. Pár dní před smrtí vystoupil v rozhlase. Mluvil přesně tak, jak se mělo. O straně. O Fučíkovi. O Stalinovi. Jako by se obhajoval před neviditelným soudem. Nestačilo to.
Revoluce jako salonní sen
Biebl nebyl nepřítel režimu. Naopak. Do komunistické strany vstoupil už ve dvacátých letech. Patřil k levicové avantgardě, která Sovětský svaz oslavovala básněmi a manifesty. Revoluce byla tehdy romantická představa. Vzdálená. Bezpečná. Navíc měl zázemí. Pocházel z lékařské rodiny. Oženil se s Marií Bulovovou z bohaté podnikatelské rodiny. Nemusel bojovat o přežití. O to víc mohl věřit v ideály. Jenže po roce 1948 se hra změnila.
Z básníků se stala lovná zvěř
Revoluce přestala být metaforou. Začala chtít poslušnost. A oběti. Surrealismus byl náhle problém. Imaginace podezřelá. Staré texty nebezpečné. Přátelství s Karlem Teigem? Špatně. Vlastní hlava? Ještě hůř. Začal hon.
Konstantin Biebl v roce 1928 ještě věřil ve šťastné zítřky
Kdo neuhnul, zmizel
Básník Záviš Kalandra skončil po brutálním vyšetřování na popravišti. Karel Teige nebo Jiří Frejka si zvolili smrt sami. I ti nejvěrnější pochopili, že stranická legitimace není ochrana. Dokonce ani Vítězslav Nezval si nemohl být jistý. Strach se stal společným jazykem.
Mlčení horší než rozsudek
Biebl se snažil přizpůsobit. Dvanáct let mu nevyšla žádná sbírka. Připravil tedy novou – loajální, patřičně uvědomělou. Odevzdaně čekal na recenzi v Rudém právu. Tři měsíce ticho. Mlčela i Tvorba. Mlčely Lidové noviny. Mlčení bylo horší než kritika.
„Přijdou si pro mě“
Odjel do Slavětína za sestrou Mášou Vodseďálkovou. Tentokrát už nemluvil v náznacích.
Mluvil o zatčení. O výsleších. O tom, že si pro něj přijdou. Pálil rukopisy. Strach přestal být abstraktní.
Pád z okna na Výtoni
V pondělí 12. listopadu 1951 se vrátil do Prahy. Pozdě večer v domě na Výtoni 7 vypadl z okna. Oficiální verze: pád z okna. O sebevraždě se nepsalo. Nemluvilo se o ní. Jako by neexistovala.
Hrob Konstantina Biebla v jeho rodišti Slavětíně.
Nezval zapisuje, co se nesmí říct
Vítězslav Nezval jednal okamžitě. Ještě tu noc mu telefonoval neznámý lékař – dr. Tuháček. Nezvala neznal. Biebla ano. Díky tomu se Nezval dostal ke svědkyni pádu dřív než úřady. Začal zapisovat.
Čtyři samostatné texty. Svědectví sestry. Svědkyně. Okolnosti v Praze. Rekonstrukci smrti. Jako by se snažil pochopit nejen Bieblův konec, ale i vlastní budoucnost.
Ani datum smrti nesedí
Dodnes nesedí ani datum. Úředně se uvádí neděle 11. listopadu. Ve skutečnosti k pádu došlo v pondělí 12. listopadu. Ještě téhož dne Biebl v nemocnici zemřel. I jeho smrt musela projít úpravou.
Co víme
Konstantin Biebl zemřel v listopadu 1951 po pádu z okna domu na pražské Výtoni.
V posledních měsících života prožíval silný psychický tlak a otevřeně mluvil o strachu ze zatčení.
Po roce 1948 byl politicky i umělecky vytlačen na okraj, dvanáct let mu nevyšla žádná sbírka.
V jeho okolí probíhaly politické procesy a sebevraždy intelektuálů spojených s levicovou avantgardou.
Vítězslav Nezval si bezprostředně po Bieblově smrti pořídil detailní záznamy o jejích okolnostech.
Zloděje z Bagdádu napsal K.B. po smrti přítelkyně, kterou spolu s Wolkerem poznali při léčebném pobytu v Dalmácii
Co zůstává nejasné
Zda šlo o vědomou sebevraždu, nebo o zoufalý únik v krajním psychickém stavu.
Proč neznámý lékař dr. Tuháček kontaktoval v noci právě Vítězslava Nezvala.
Jaký byl skutečný obsah rukopisů, které Biebl krátce před smrtí pálil.
Proč se oficiální dokumenty rozcházejí v datu pádu a úmrtí.
Do jaké míry byl Biebl v hledáčku bezpečnostních složek, nebo zda šlo „jen“ o atmosféru strachu.
Skok ze světa, který sám pomáhal stavět
Konstantin Biebl nevyskočil jen z okna. Vyskočil ze světa, který pomáhal budovat – a který se proti němu obrátil.
Zdroje:
