Článek
Bazar v Šanliurfě, který nechal postavit v polovině šestnáctého století Sulejman Veliký, tvoří čtverec obehnaný vysokou zdí, jehož rohy zdobí věže minaretů. Vchází se starodávnými, kamennými branami „vyzdobenými“ množstvím kabelů, drátů, lan a všelijakých dalších výdobytků moderní éry.
Malinký prodavač tabáku, který má prsty i knír rezavé, jako důkaz své profesní věrnosti, na mě kývá, cosi turecky drmolí a rozkládá rukama nad hromádkami svého tovaru jako kouzelník iluzionista, který vytáhne králíka z klobouku. Marně říkám, že nekouřím, předvádím rukama i celým obličejem, zbytečná námaha. Chlapík otevře dřevěnou krabičku, ze které dvěma prsty levé ruky vytáhne cigaretový papírek, vpravo vezme špetku světle hnědého tabáku z jedné hromádky a už mně strká čerstvě ubalenou cigaretu pod nos. Neviděl jsem ho ji balit, ani olíznout, ani protočit mezi prsty, ale najednou tady byla, zručně ubalená cigareta a tu jsem nemohl odmítnout. Kouzelník iluzionista se usmál, zkřížil ruce na hrudi a uklonil se.
Každý druh zboží má své vlastní uličky, specifické místo už po staletí. V Huseyniye jsou klempíři a kovotepci, v Kazzaz se prodávají výhradně látky hedvábí, šaty dámské i pánské, dokonce i svatební. Gunruk nebo také Han byl kdysi celní sklad. Už dlouho je to dvorana plná stolečků a židliček, kde muži hrají své stolní hry s kostičkami, podobným našemu dominu, pijí čaj, kouří a klábosí.
Bazar je také světem, ve kterém mizí rasové a kmenové předsudky, kde jsou si všichni rovni ať už barvou pleti, oblečením, zvyky, jazykem, vyznáním. Tady nejsou Kurdové pro Turky za teroristy, Arab se nepovyšuje nad nikoho jenom proto, že je rasa vyvolená a byť by to bylo dost nepravděpodobné, z krve Prorokovy. Jezídi se nemusí obávat o svůj život od Iráčanů, Arméni obchodují s Turky, a dokonce ani cizinec, nevěřící není odmítán nebo dokonce urážen. Prostě takové bazarové OSN. Snad s výjimkou ortodoxního žida, kterému bude na temeni sedět jarmulka a z pod kaftanu viset čtyři cicijót, bílé třásně. I když, kdo ví?
Většina žen nosí burku i rukavice, protože v tlačenici není možné se vyhnout kontaktu, dotyku s cizím mužem, a takto znečištěná ortodoxní muslimka by se musela každou chvíli chodit někam rituálně omývat, takže by toho moc nenakoupila.
Vzhledem ke kurdské komunitě, která tady už není menšinou, a kde většina mluví nejen turecky, ale i arabsky, jsem konečně mohl přestat s posunkovou řečí a arabsky požádat o kousek mýdla. Prodejce, mladý kluk v riflích a černém tričku s vyobrazením jakési kurdské folkové kapely, s kefíjou omotanou kolem krku byl tak překvapený, že odmítl moji cenu, odmítl svoji cenu napsanou tužkou na kouskách papundeklu a v žádném případě si nechtěl vzít deseti lirovou bankovku. Naopak, houknul na klučinu, který se prodíral davem s tácem plných skleniček s čajem, přisypal cukr a než jsem ho stačil vysrkat, už měl ubalené dvě cigarety. Odmítnout se neslušelo, říkat že nekouřím, znamená, že jsem nemocný nebo nějaký divný, prostě za chvíli potom, co ji vyhulím, mě bude zase šoufl. A to se stalo.
Všichni muži kouří, někteří snad nepřetržitě, ale prodejci tabáku jsou, alespoň tady, většinou Kurdové. Samozřejmě, že dělají svému byznysu reklamu, takže hulí jak pivovarský komín, starci mají na lysých lebkách bílý šál, který jim neustále sjíždí z hlavy, a odhaluje tak množství jaterních skvrn. Slastně vyfukují oblaka dýmu a u některých to vypadá na poslední výdech, na vteřinu znehybní a jejich pootevřená, bezzubá ústa ve změti bílých vousů vypadají jako dno tmavé propasti nebo hrobu.
Ženská část rodiny, matka, tchyně, nevěsta a tři holky se hádají u látek, rozbalují, tahají, mimino zabalené v tlusté dece se musí dusit, staré se do sebe pustily, prodávající Turek se nenápadně culí, asi to má doma stejné, ale ví, že když těmhle prodá, tak má vyděláno, protože na každou bábu padnou tak dva hektary látky.
Úplně u zdi, na kraji bazaru, kde je ulice řezníků a prodejců masa, chlapi vyhazují na korbu krvavé kosti, skelety a lebky zvířat i s rohy, jejichž tepelně upravená a okořeněná těla po malých částech všichni pojídáme od rána do noci ve výtečných kebabech a masových polévkách.
Iráčan drží svoji zabalenou mumii za ruku v rukavičce, asi aby mu ji nikdo neodloudil, a cosi domlouvá stran nákupu šperku. Nechápu, kde ty šperky dáma nosí, když je celá v rubáši. Jedině snad doma si všechny navlékne, když všechno svlékne a předvede se svému oděná jenom do řetízků a přívěsků z kočičího zlata. I když podle toho, jak pajdala, to taky nebude žádná Šaherezáda.
Puberťák chce napodobovat svůj vzor, tak mu holič leští na hlavě číro, holubáři shrabují celodenní vrstvu trusu, v tom hamtají kluci, co roznáší čaj, role bankovek jdou z ruky do ruky, chlapi vytahují tlusté paklíky z kapes, peněženky se nenosí, kdo má silnější cihlu papírových je borec, sliní si prsty a listuje jimi, aby všichni viděli. Morbidně obézní Syřanka v černé abáji, ze které jí čouhají brýle jako dna od jogurtu, se snaží mezitím procpat uličkou s kůžemi. Chlípný pohled kožkaře se netýká ani tak představy postelových radovánek jako spíše zvrhlých choutek ohledně té plochy, to byly dobré čtyři metry čtvereční, sice už dost vytahané, ale ještě použitelné kůže, ale řev z amplionu utne jeho snění, protože je čas k odpolední modlitbě.
V tlačenici se posouvám šnečím tempem uličkou s jídlem, něco malého by se už do mě vešlo, kdosi mně položí ruku na rameno, syrský stařeček podle obleku, asi tak v mém věku, a dobromyslně mně říká, že není hodné muže důstojného, aby na veřejnosti chodil bez pokrývky hlavy. Ukáže na svoji, aby měl jistotu, že rozumím. Já rozumím, ale je tady vedro a dusno, i když vím, že ctihodný kmet nemá ukazovat lysinu, jen svůj bílý vous značící moudrost, a že jsem se tak na veřejnosti odhalil, nahoře bez, takříkajíc na „vostro“, tak jsem se zastavil, abych z ranečku vyndal kefíju, zezadu do mě narazil dav lidu, takže jsem přepadl a ocitnul se v naprosté tmě. Tlustá turkyně v čádoru mě přijala na svou mohutnou hruď, což se jí nelíbilo, začala kvičet, jako že ji asi ohrabávám, ale to nebyla pravda, já se dusil a nemohl se hned z těch hadrů vymotat. Ta osoba se myla snad na konci ramadánu minulého roku, to byla extra klasa, já také nejsem zrovna reklama na Diora a jsem ze zemědělství, ale toto nešlo, ještě jak nabírala na ječák, musel jsem se pořádně do těch vnad opřít, aby mě neudusily, vedle kebabák se tlemil a blýskal svými dvěma žlutými tesáky, co mu v mordě zbyly, každý v jiné čelisti, lákal mě k sobě, kusem lepenky mával nad žhavými uhlíky, hulil papirosu a ještě telefonoval.
No, nějak mě přešla chuť i na čaj, při pohledu do nitra jeho tlamy, tak jsem se poroučel, smradlavka si pořád ještě rovnala vnady pod tím hadrem, nějak tam toho měla víc a cosi mrmlala, zabalil jsem si hlavu do kefíje, po pár metrech na mě volá vychrtlý čorba, kde jsem byl dvakrát na polévce z ovčích oháněk, ale pořád se mně ještě neudělalo dobře a vidím tu kebabákovu hladomornu, navíc jak jsem byl po ránu několikrát očištěn, ještě vydržím, večer si něco dám.
