Článek
Krásný příklad lidumila, navíc samouka ve hře na housle. Jiráskova pohádka je krásná, poučná i dojemná. Jen by se pohádky neměly vydávat za historii.
Dalibor byl, slušně řečeno, pěkný zmetek už od mládí. Dvakrát okradl o rodinný podíl svého bratra, takže ho vlastní otec musel dát k soudu. Přestože používal predikát „z Kozojed“, nikdy tam nežil. Kozojedy dnes nemají ani stovku obyvatel. Tvrz zanikla někdy v 15. století a mnoho z ní nezůstalo. Kámen se hodil vesničanům, zbytek zarostl lesem.
Jmenovaný pobýval se svým otcem na Mnetěši u Řípu, na panství, které v roce 1483 zakoupil jeho otec. Aby vstoupil do historie, bylo třeba ještě dalšího pána. Ten se jmenoval Adam z Drahonic. Sídlil na panství Ploskovice a podle pověsti to byl jeden z těch bezcitných a krutých feudálů. Navyšoval poddaným robotní povinnosti a ty neposlušné tvrdě trestal.
Situace eskalovala v létě roku 1496, kdy došlo ke vzpouře. Nevolníci oblehli ploskovickou tvrz a brzy ji dobyli. Mocný feudál se rázem stal zajatcem a byl přinucen podepsat revers, že všechny obyvatele svého panství propouští „dobrovolně“ z poddanství. Tím si zachránil život.
Ale nastal problém. Osvobození poddaní najednou nevěděli, co s nabytou svobodou. Byli zvyklí mít svého pána, a tak se obrátili k tomu nejbližšímu, kterým byl právě Dalibor z Kozojed. Ten se jich rád ujal i s ploskovickou tvrzí a značně tak rozšířil své území. Jednoduše řečeno, Dalibor využil rebelie a přivlastnil si cizí majetek.
Jenže podle nálezu zemského soudu ten, kdo přijme k sobě do ochrany vzbouřené poddané, bude popraven a majetek, tedy poddaní, budou vráceni svému původnímu pánovi.
Logicky se okradený Adam z Drahonic obrátil s žalobou na hejtmana a tomu nezbylo nic jiného než se s oddílem ozbrojenců vydat do Ploskovic. Nevolníky pochytali a Dalibora odvlekli v poutech přímo k nejvyššímu purkrabímu, tedy do Prahy. Jako šlechtic měl tu pochybnou čest být prvním vězněm v nově dokončené věži, později pojmenované jeho jménem.
Na východním okraji Pražského hradu jsou z dálky viditelné dvě věže. Té vyšší se říká Černá věž, protože v červnu 1541 vyhořela Malá Strana a část Pražského hradu. Z požářiště se dýmilo několik dnů a tím došlo ke změně barvy na černou.
Druhá, nižší, původně pevnostní věž, byla přestavěna v letech 1496-1497. Současná úprava vznikla až na konci 18. století, protože po úderu blesku shořela střecha a celé patro.
A právě do této, nově přestavěné věže uvrhli Dalimila. A jak píše Alois Jirásek: „Tesknil po svobodě a trpěl dlouhou chvílí, tak zaplatil žalářníkovi, aby mu opatřil housle. „Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní ho nedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se mu krátila, čas rychleji plynul a hra sama byla čím dále tím lepší, umělejší, líbeznější… Nad ptačí zpěv bylo krásnější, když se ozval z kulaté věže houslí líbezný hlas…“
Pokud by hrál Dalibor, Jirásek uvádí tvar Dalimil, na skutečné housle, musel by cestovat v čase. Ital Andrea Amati je vyrobil až půl století po jeho popravě. Jiný strunný nástroj, v té době již existující, mu samozřejmě bachař obstarat mohl, ale proč by to dělal a kde by na něj nemajetný vězeň vzal? Vlastnit liru de braccio nebo fidélu byl hodně drahý špás.
A poslední argument proti tvrzení páně Jiráska je doba. Čas, který měl na to, aby se stal houslovým virtuózem. Do věže ho zavřeli v létě roku 1497 a v březnu jeho pobyt skončil. To by nedokázal ani Paganini, aby za nějakých osm měsíců jako samouk zvládl nástroj, jakým jsou housle. Nemluvě o zimních měsících, kdy mu jistě v cele nepřitápěli a mrzly nejen prsty, ale celé tělo.
Někteří z vykladačů se pokoušeli označit „houslemi“ mučící nástroj-skřipec, na který Dalibora natahovali, aby se při mučení přiznal. Jednak byl šlechtic, byť nižší, a vůči takovým se práva útrpného používalo jen velmi zřídka. A potom, k čemu by se přiznával? On nic nezatajoval a jeho vina byla od začátku jasná.
13. března 1498 proběhl soud. Provinil se tím, že sám šlechtic, poskytl ochranu vzbouřencům, kteří usilovali o život jinému šlechtici. Obhajoval se tvrzením, že poddaní se k němu utekli dobrovolně a rádi i s celou ploskovickou tvrzí. Což neobstálo.
Za rušení zemského míru a zcizení majetku byl odsouzen ke ztrátě hrdla, statků a cti. Jako šlechtic nebyl oběšen, ale sťat. O hlavu přišel ten samý den na purkrabském dvoře, podle jiných v místě dnes zvaném Na Opyši.
Zdroje:
