Článek
Přestože se mezi známými mluvilo o hrůzách života v Sovětském Svazu, o pracovních lágrech daleko na Sibiři, bylo to něco jiného než číst osobní zkušenosti jednoho vězně. Šuškanda jen tak na půl úst byla nic ve srovnání s realitou zprostředkovanou spisovatelem. Solženicin byl pro mě něco jako Kryl. Snad mě tehdy omlouvala jen naivita mých osmnácti let.
Jak ubíhala léta a vyšly další jeho knihy zároveň s životními zkušenostmi a poznáním už muže středního věku, nemohl jsem nevidět stále odlišnější dvě poloviny spisovatelovy osoby. Jakási schizofrenie mezi bojovníkem proti stalinismu a obdivovatelem ruského impéria. Muž, kterého mučil a věznil bolševický režim v Sovětském Svazu, litoval jeho rozpadu. Západní demokracie mu poskytly azyl, když ho jeho „vlastní“ vyhostili, a přesto považoval západ za dekadentní demokracii v úpadku.
Byl to projev rozpolcené ruské duše podobné té české, která čtyřicet let potají a se závistí pokukovala po Západu, zatímco jezdila na zájezdy do země, kde zítra znamená již včera? Treťjakovská galerie, moskevské metro, korzo po Rudém náměstí a klanění se mumii u kremelské zdi.
Když 3. srpna 2008 zemřel v požehnaném věku devětaosmdesáti let, v klášteře Donskoj měl státní pohřeb. Hlavním truchlícím, který se opakovaně křižoval nad spisovatelovou rakví, byl Vladimir Vladimirovič Putin.
Byl Solženicyn zneužitý ruským režimem nebo se dal vědomě do služeb ruského mesianismu s obdivem k novodobému carovi veškeré Rusi?
Chtěl být Tolstým dvacátého století, ale mnohem více se podobal Dostojevskému. Zprvu kritik a oběť Stalina a sovětských bolševiků, v posledních dvaceti letech svého života vyhraněný antisemita a nacionalista.
Syn důstojníka carské armády a ukrajinské matky byl vychovaný v pravoslavné víře. Rodina kulaků přišla po revoluci o veškerý majetek tak jako všichni ostatní. Venkovan s křížkem na krku dráždil spolužáky v Rostově na Donu, kam se přestěhovali, jako červený hadr. Navzdory tomu našel zalíbení v myšlenkách komunismu, vstoupil do Komsomolu a také na matematicko-fyzikální fakultu Rostovské univerzity.
Jako dobrovolník narukoval během druhé světové války a z vojína to dotáhl na kapitána dělostřelectva s několika vyznamenáními.
Ke kritice Stalina kupodivu nedospěl během svého civilního života, ale až v armádě. Ani Velký teror, ožebračení zemědělců a hladomory nezviklalo jeho víru ve velkého vůdce. Až poměry v Rudé armádě. Stačilo několik dopisů přátelům a v roce 1945 si pro něj přišli. Nejčastější obvinění ze špionáže a boje proti dělnické třídě mu kromě mučení během výslechů vyneslo osm let v gulagu a věčné vyhnanství.
Během těch osmi let a dalších třech ve vyhnanství v Kazachstánu přišel o své marxistické iluze a stal se pravoslavným křesťanem. A začal psát o svých zkušenostech z lágrů, aniž by měl byť jen sebemenší naději na vydání.
Přesto v roce 1961, kdy už byl na svobodě, nabídl časopisu Novyj mir svoji novelu Šč-854. V Kremlu seděl Stalinův kumpán Chruščov a stal se zázrak. Novela přejmenovaná na „Jeden den Ivana Děnisoviče“ oficiálně vyšla. Tehdy se zrodil spisovatel.
Zdroje:
