Článek
Potěmkinovy vesnice a lži českých spisovatelů o životě v zemi Sovětů
Grigorij Alexandrovič Potěmkin byl v životě vším možným. Feudálem, vojevůdcem, diplomatem, přítelem a milencem carevny Kateřiny II. Veliké. Jako majitel a neomezený vládce Novorossijska, obrovského území okolo Černého moře, pozval na prohlídku svého panství carevnu. Protože ta, kromě množství diplomatů, důstojníků a všelijakých přílepků k carskému dvoru, přibrala i rakouského císaře Josefa II., chtěl se ukázat v tom nejlepším možném světle.
Přípravy trvaly několik let, protože celá oblast byla všechno možné, jen ne připravena na uvítání a ubytování takových papalášů. Musely se udělat cesty, postavit paláce, domy pro vesničany, moderní lodě, a to bylo moc i na Potěmkinovu pokladnu.
Ale na zaplacení čtyřiceti malířů ještě bylo. Ti namalovali kulisy vesnic, ve kterých se pásl tučný dobytek a svátečně odění vesničané s kyticemi v rukou mávali projíždějícím. Kulisy nechal Potěmkin postavit podél cest a po březích Dněpru. Jak se posouvala carská suita, posouvaly se i kulisy. Několik dobře vykrmených mužiků se během noci, kdy panstvo spalo, převezlo o pár kilometrů dál a další den opět vítali vrchnost s písní na rtech.
Vozy vrchovatě naložené pytli s obilím, což byl ve skutečnosti písek, jezdily sem a tam. Podél hlavní trasy svítilo pár čerstvě opravených chalup, před kterými se veselilo několik herců převlečených za venkovany.
Samozřejmě, že celá klauniáda byla prozrazena a císař si napsal do svého deníku, že snad měl „halucinace“.
Autor: Vyacheslav Argenberg/commons.wikimedia.org/volné dílo
O více než sto let poté mohli další návštěvníci země na východě označit svůj pobyt tímtéž termínem, a přesto to neudělali. Naopak. O Potěmkinových vesnicích a městech v zemi Sovětů vyprávěli a psali jako o skutečné realitě, čímž přivedli na scestí statisíce naivních lidí.
Představy o Rusku měli čeští obrozenci druhé poloviny 19. století značně pomotané. Někteří v něm viděli „dubisko“, ke kterému je třeba se „přichýlit“. Jiní, kteří Rusko navštívili, jako K. H. Borovský, je viděli zcela jinak:
„Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek.“
Autor: Gobierno Soviético/commons.wikimedia.org/volné dílo
Po říjnové revoluci, která proběhla v listopadu 1917 už návštěvníci z českých zemí nehledali bezpečnou náruč velkého slovanského bratra. Chtěli poznat nový společenský řád, budovaný sovětskými revolucionáři, kteří nastolí ráj na zemi.
Jedním z prvních návštěvníků byl zakladatel KSČ Bohumír Šmeral, který po setkání s Leninem ve své knize „Pravda o sovětském Rusku“ napsal: „Dnes Rusko, zítra celý svět“.
Byl první, který spustil lavinu „fake news“ o bolševickém Rusku. Nebyl spisovatelem a bylo to ve srovnání s dalšími soudruhy až dětsky nevinné. Co následovalo za zvěsti od našich spisovatelů, pozdějších národních umělců, připomínalo blábolení chovanců psychiatrického ústavu.
Ivan Olbracht, podivná figura české literární scény, byl návštěvou země sovětů jednoduše okouzlen. Ubytován v luxusním hotelu pro cizince navštívil několik pečlivě vybraných škol, pracovišť a kulturních domů. Rozhovory s vyškolenými soudruhy pro styk s cizinci ho naplnily úžasem. Lenina přirovnal ke svatému Pavlovi, „který také budoval království, jehož panovníkem nebude on, nýbrž mrtvý z Nazareta“.
Zcela ohromen údivem byl novinkou sovětských soudruhů, kteří zavedli „týden koupelí“. Každý občan měl právo se jednou za týden vykoupat v lázních. A kousek mýdla jako bonus.
Dokonce ve věznici seděl s kontrarevolucionáři a naslouchal zvuku vězeňské kapely za krásné letní noci. V takovém zařízení bude „soudruh vězeň člověk pracující a nikdy nezbavený naděje na osvobození. Nebude se lišit od jiných občanů…“
Soudružka Majerová zase obdivovala péči státu o vzdělání. V Moskvě vzlétne letadlo naplněné knihami a brožurami a doletí až do těch nejzapadlejších krajů. Knihy vysype nad vesnicí a soudruzi vesničané se seběhnou, aby uvítali takového „podivného ptáka“.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
A což teprve sovětský vzduch. Marie Majerová měla pocit, že dýchá jiný vzduch než doma a soudruh Bart tvrdil po přejezdu ruské hranice: „Temperatura se náhle mění-vjíždíme do pásma lidského tepla“.
V dnešní době takové výpotky znamenají, že buď dotyční soudruzi byli, slušně řečeno, intelektuálně nesmělí nebo po celou dobu pobytu zpití jak carští důstojníci.
Soudružka Glazarová na letišti ve Varšavě při mezipřistání tvrdila, že se „vojáci obrací k Východu a říkají: To už je ruský vzduch! Už voní!“
Na ulicích viděla občany, kteří „jdou tak volně, svobodně se vztyčenou hlavou a každý si nese v ruce květinu“.
Mít v Moskvě té doby květinářství musel být miliónový kšeft.
A protože příklady táhnou, na stejnou cestu se vydali i Jan Šverma, Marie Pujmanová, S. K. Neumann a samozřejmě národní hrdina Julius Fučík.
Ve dvacátých letech se se zájezdy československých soudruhů do Ruska roztrhl pytel. KSČ byla hlavní organizátorkou a nikomu nevadilo, že platí nemalou cenu za prohlídku Potěmkinových vesnic.
Svými poznatky potom ohlupovali národ dalších čtyřicet let.
Zdroje:
Pavel Kosatík – České snění, Torst 2010
