Článek
Stalinův prokurátor a masový vrah, který vydal zatykač na samotného Lenina
Je celkem příznačné, že vůdci světového proletariátu pocházeli z dobře situovaných měšťanských rodin, někdy přímo ze šlechtických.
Jejich vysokoškolské vzdělání a studijní pobyty v západní Evropě byly tím, co bylo upřeno obyčejným lidem. Ty, kteří to ještě stihli, posílali kvůli tomu do kriminálů, gulagů a popravčích komor.
Vychovaní v náboženských rodinách pronásledovali věřící jako vzteklí psi. Bývalí židé židy, bývalí křesťané všechny.
Leninovi a Stalinovi vrazi se v ničem z toho nelišili. I když byl mezi nimi jeden, který v oboru převlékání kabátů vynikal. Andrej Januarjevič Vyšinský.
Autor: Scânteia/commons.wikimedia.org/volné dílo
Narodil se v polské přísně katolické rodině v Oděse. Otec byl váženým lékárníkem, matka koncertní klavíristkou. V roce 1883 patřili k městské honoraci.
Na Kyjevské univerzitě vstoupil do řad sociální demokracie mezi menševiky. Během železničářské stávky byl zatčený, ale do vězení nešel, přestože stál v čele skupiny, která odhalovala a likvidovala politické odpůrce a spolupracovníky s carskou policií.
Po vystudování práv zahájil advokátskou praxi v Moskvě a během revoluce v roce 1917 se stal stoupencem Prozatímní vlády. Jako zvolený člen městské dumy vypracoval zatykač na V. I. Lenina a další bolševické funkcionáře kvůli jejich vystoupení 3. a 5. července v Petrohradě.
V roce 1920 už bylo jasné, kdo bude v Rusku vládnout, a proto nabídl své právnické služby bolševikům. Tady začalo jeho přátelství se Stalinem, kterému potom dlouhá léta sloužil jako krvavý prokurátor.
Když zemřel v luxusním apartmá v New Yorku, centru světového imperialismu, otevřelo NKVD jeho trezor. Kromě revolveru tam byl dopis, který adresovala další bolševická kreatura Dmitrij Manuilskij soudruhovi Stalinovi.
„Ať soudruh Stalin v ničem nevěří soudruhovi Vyšinskému. Vyšinský byl totiž ve spojení s carskou ochrankou a vydal jí několik bakunských bolševiků. Jejich jména uvádím. Vyšinský je člověk bez zásad, ochotný sloužit jakýmkoliv ideám, jen když mu zabezpečí blahobytný život.“
Bolševici se znali a znají velmi dobře a lepší obecně platnou charakteristiku svých členů by nenapsal ani jejich odpůrce.
Autor: G. Vail / Г. Вайль/commons.wikimedia.org/volné dílo
Protože Vyšinský vstoupil do komunistické strany až v roce 1920, stará bolševická smečka se na něj dívala skrz prsty. Dalším paradoxem dějin bylo, že ti staří byli nakonec povražděni svým „vožděm“, zatímco tento převlékač přežil všechny. O to víc se musel snažit zavděčit Stalinovi ve všech jeho krvavých zálibách.
Nejdřív ho strana dosadila na post předsedy městské advokacie v Moskvě. Místo obhájce nevyhovovalo jeho zvrhlým choutkám a v krátké době se stal žalobcem. V této pozici se Vyšinský našel.
Byl jedním z původců hladomoru na Ukrajině. Tresty smrti proti rolníkům, kteří nebyli schopni plnit státem nařízené dodávky, podepisoval jako na běžícím pásu. Stál v čele procesů proti „záškodníkům“, což byli téměř všichni od hladových rolníků až po inženýry a vědecké pracovníky.
Kromě podepisování rozsudků smrti si našel čas i na psaní jiné literatury. Jeho skvost „Teorie soudních důkazů v sovětském soudnictví“, který byl parodií na právní systém, byl dokonce oceněn státní cenou.
Svoji objevnou myšlenku, že nikdo není tím, kým se zdá být, dovedl jako prokurátor-řezník ad absurdum. Nejvyšší generálové Rudé armády se ukázali na konci 30. let jako němečtí agenti a bylo potřeba je zastřelit. Všichni přeživší členové Leninova ústředního výboru byli také dlouholetými agenty mezinárodní buržoazie. V každém městě, v každé vesnici se za maskou nevinných lidí skrývali zrádci. Byli odhaleni a potrestáni.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
V roce 1935 nahradil Vyšinský na pozici generálního prokurátora Ivana Akulova, který byl, jak bylo mezi bolševiky dobrým zvykem, po delším mučení zastřelen.
Během Velkého teroru poslal na smrt desetitisíce lidí od nejvyšších stranických kádrů až po negramotné vesničany. Zavedl do soudního přelíčení nové výrazové prostředky, které po něm převzali jeho učedníci, v Československu například soudruh Urválek.
„Střílejte ty vzteklé psy. Smrt takové bandě, která ze sovětského lidu saje krev! Pryč s tím vydřiduchem Trockým, z jehož úst kape zabijácký jed, kterým tráví velké ideje marxismu! Zničte ty bídné existence! Udělejme jednou provždy přítrž těm ubohým zrůdám z lišáků a prasat, těm smrdutým mrtvolám! Vyhlaďme běsnící kapitalistické psy, kteří chtějí roztrhat na kusy květ našeho mladého sovětského národa! Nacpěme jim tu jejich zhovadilou nenávist vůči našim vedoucím soudruhům zpátky do chřtánů!
Během války měl Vyšinský na starost diplomatický sbor. Jednal s Winstonem Churchillem nebo s polským předsedou vlády v exilu Wladyslawem Sikorskim. S nimi samozřejmě používal uhlazený a úlisný jazyk diplomata. Dokázal vyjednat dohodu se spojenci, že se během Norimberského procesu nebudou projednávat záležitosti sovětsko-německých vztahů z let 1939-1941.
Za SSSR byl v Norimberku hlavním žalobcem Roman Ruděnko, jeden z hlavních strůjců katyňského masakru. Vyšinský samozřejmě jako prokurátor nemohl chybět, a tak jedna skupina masových vrahů žalovala jinou.
Po Stalinově smrti v roce 1953 to s Vyšinským nevypadalo dobře. Pozice zahraničního diplomata ho zřejmě zachránila před popravou a byl přidělen jako stálý delegát Sovětského svazu v OSN. Ale ani v Americe se necítil bezpečně, přestože mu byl k sedmdesátým narozeninám udělen již šestý Leninův řád. Pro komunisty to často znamenalo předzvěst konce. Vyznamenat a zlikvidovat.
Před jeho posledním vystoupením na půdě OSN 22. listopadu 1954, kde měl přečíst svůj projev, dostal na poslední chvíli pokyn ubrat na razanci a zvolit přístupnější tón. Politická situace se změnila. Během korektury projevu ho ranila mrtvice.
Poté co našli tělo, jeho dcera vykřikla: „Zabili ho!“
V roce 1956 na XX. sjezdu strany přednesl Nikita Chruščov tajný projev, ve kterém zdůraznil Vyšinského podíl na odsouzení milionů lidí k trestu smrti.
Jeho popel uložili do Kremelské zdi.
Zdroje:
