Článek
Malý, sršatý a rozčepýřený děd, lidem posměšně nazývaný „rudý dědek“, oblažoval svými výpotky posluchače rozhlasu neděli, co neděli po dlouhých čtrnáct let. Plácal dobrých dvacet minut o čemkoliv, co se během týdne přihodilo. Jeho projevy tvořily komunistické bláboly vyšperkované stařeckou demencí. Podle „Cimrmanů“ to byla neschopnost myšlenku udržet a myšlenku opustit.
Muž mnoha zájmů, který si vždy dokázal vybrat tu správnou, tedy vítězící stranu. Možná při něm stály jeho tři osobní víly. Smetana, Lenin a Gottwald. Vyjadřoval se ke všem a ke všemu podobný některým mluvčím nedávných prezidentů. Brouk Pytlík s rudou knížkou.
Do čeho se pustil, to nedokončil. Stal se mistrem prvních dílů vysněných témat. Monografie o Bedřichu Smetanovi skončila jeho mládím, monografie o Masarykovi i Leninovi dopadly stejně. Dějiny husitského zpěvu lehce přetavené do dějin husitského hnutí nedokončené. Ze zamýšlených „Dějin českého pivovarnictví“ zůstalo torzo.
Pokud jde o jeho státní funkce, byl to záběr hodný dnešních politiků. Ministr školství, osvěty, práce a sociální péče, ministr vědy a umění. Náměstek předsedy vlády, ministr bez portfeje a šéf Československé akademie věd. To je už i na brouka Pytlíka hodně.
Přitom jako syn kantora a sbormistra měl velice dobré zázemí a podporu pro dráhu pedagogickou nebo vědeckou. Coby student byl pilný, snaživý, na studentská „alotria“ pohlížel z patra, „utrácení času ať u piva, či žertováním s dívčinami nesnášel“. Chtěl se stát historikem.
Když dospěl, zatoužil po Otilii Dvořákové, dceři slavného hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Mistr ale krpatého nápadníka údajně vyhodil z domu, čímž si zadělal na jeho nenávist až do třetího pokolení. Podle Nejedlého byl Dvořák skladatelský nýmand. A Josef Suk, který se s Otilií oženil, taktéž.
Přestože tuto historku popsal Škvorecký v „Scherzo Capriccioso“, zřejmě není pravdivá. I když na každém šprochu, může být pravdy trochu.
Jiná historka z období Nejedlého pobytu v Sovětském svazu během druhé světové války se týká jeho údajného setkání se Stalinem. Ten prý Nejedlému řekl, že by po válce mohl nahradit Beneše ve funkci prezidenta. Jenže zase nic.
Po válce se se soudruhy Kopeckým a Štollem pustil do velké kulturní a literární čistky. Vše, co se ideově nehodilo komunistům, bylo odstraněno. Naopak z husitů byl vytvořen předvoj bojovníků proti vykořisťovatelské třídě, z Jiráskových románů se stala oficiální historie a s Antonínem Dvořákem do koše. Obdobně v Nejedlého očích dopadli i Leoš Janáček nebo Bohuslav Martinů.
Poslední léta Zdeňka Nejedlého už byla poznamenána postupující stařeckou demencí. Jak jinak si vysvětlit chování během měnové reformy v roce 1953. Když komunisté připravovali tuto největší zlodějnu, která ožebračila většinu populace, samozřejmě že ti, kteří byli informováni, utráceli a nakupovali, co to jen šlo, aby se zbavili peněz. Jinak byl vydán přísný zákaz o akci mluvit. Samotný prezident Zápotocký těsně před ní ujišťoval, že nic takového se nechystá, protože naše měna je pevná.
U Nejedlých doma to bylo ovšem jiné. Přestože jako prominentní komunista Zdeněk Nejedlý o přípravách na znehodnocení měny věděl, důsledně dodržel stranický pokyn nikde o tom nemluvit. A tak zatímco ostatní rodiny bolševických papalášů se zbavovaly peněz, úspory rodiny akademika Nejedlého byly znehodnoceny jako u většiny populace.
V tomto případě se pozdější znalci Nejedlého života přeli, zda se jednalo o projev uvědomělého soudruha poslechnout příkaz strany a neříct nic ani ve vlastní rodině, nebo o projev stařecké senility. Popřípadě o kombinaci obojího.
Když v roce 1948 vyšel Nejedlého spis „30 let Sovětského svazu“, byl brán jako tendenční paskvil, kterými se to bude v následujících letech jenom hemžit. Když v roce 1953 vydal knihu „Staré pověsti české jako historický pramen“, bylo jasné i učitelům dějepisu na základních školách, že věk nezastavíš a proti stáří není léku.
„Pakliže nám kapitalisté zboří naši Prahu, postavíme si Prahu novou, nejlépe poblíž Moskvy.“
Tímto citátem ministr bez portfeje a šéf Československé akademie věd definitivně uzavřel dohady ohledně svého duševního zdraví.
Zdeněk Nejedlý zemřel 9. března 1962 ve věku 84 let.
Zdroje:
