Článek
Emigrant Kukačka skončil v kufru auta, Kukačková v kriminále, a to vše ve stínu hákových křížů
Když si bavorský občan Herr Kukačka dal inzerát do českých novin, netušil, že si tím podepsal rozsudek smrti. V devadesáti letech bývá smysluplnější sypat ptáčkům v parku, třeba i s Parkinsonem, ale rozhodně nehledat inzerátem ženu „za účelem sňatku“.
Kolik žen se na inzerát hlásilo není známo. Ale ta osudová, která za panem Ottou přijela, se jmenovala Miroslava. Tedy ta, která dle jména slaví nebo oslavuje mír.
Bylo jí šedesát sedm, čtyřikrát rozvedená kuchařka s notnou nadváhou a vlasy sčesanými do drdolu. Po výměně několika dopisů si sbalila kufr a vyrazila do Bavorska. Sto marek na cestu od movitého krajana bylo až dost a zkušeností s muži měla na rozdávání. Ten poslední byl o šestadvacet let mladší. Nebyl důvod si nevěřit.
Zcela jistě to byla láska jako trám. Problém byl, že devadesátiletý Otto ne a ne odejít na věčnost. Navíc po Mirce chtěl, aby vařila, uklízela a kdoví co ještě. Další, v pořadí pátý rozvod nepřicházel v úvahu. Podle předmanželské smlouvy by paní Kukačková odešla s tím samým kufrem, se kterým přišla.
Brzy po sňatku udělala první chybu. Do Kukačkovy vily pozvala svého třicetiletého syna Karla se ženou Marcelou. Pavučinou lásky omotaný Kukačka své nové ženě odkázal vše, včetně vily. Jen v případě rozvodu by jí zůstaly ony příslovečné „oči pro pláč“.
Matka ani synek s manželkou neoplývali trpělivostí a dědek se také nechystal na svoji poslední cestu. Tak ho na schodišti praštili do hlavy a shodili dolů. Potom odjeli v autě, které jim Kukačka koupil, zpátky do Čech. Doma čekali smuteční oznámení a zprávu od notáře, že dědí všechno.
Jenže Kukačka měl tuhý kořínek a dál žil. Dokonce svoji novou „českou rodinku“ přijal zpátky. Ovšem začal blábolit cosi o rozvodu. Tady už šla všechna legrace stranou. Vymyslet nový plán, jak se dědka zbavit, nebyl pro intelektuální giganty žádný problém.
Do akce byli přizváni bratři Balogové z Chomutova, zhruba stejného IQ jako český výsadek v Bavorsku. V rozpadávající se Škodovce doskákali do Bavorska a nabídli rekonstrukci schodiště ve vile. Bylo 4. ledna 1997.
Kuchařka Kukačková připravila všem chutnou večeři, jen manželovi přidala na dochucení slušnou dávku Rohypnolu. Spícího starce Balogové uškrtili a svázané tělo snesli do jeho Mercedesu. Odvézt mrtvolu a někde ji pohodit překazil imobilizér. Taková věcička v autě, která jim nedovolila Mercedes nastartovat.
Žádný problém, usoudili Balogové, a přenesli tělo do Škodovky. Ještě na stěny pokojů stačili načmárat hákové kříže, jakože tam řádili nacisté. Vyinkasovali třicet šest tisíc a nasedli do auta. Škodovka sice neměla imobilizér, ale i sytič může být mrcha.
Německá policie se nenechala obalamutit nacistickými symboly a na hranicích sebrala celou povedenou partu.
V roce 1998 napařila německá justice černé vdově Kukačkové doživotí. Poslední přání odsouzeného se má splnit, a to byl výkon trestu v České republice. Dlouholeté tresty dostali i romští bratři Balogové, syn Karel i jeho manželka.
Miroslava Kukačková se stala nejstarší doživotně odsouzenou vězenkyní u nás. Ve vězení prodělala tři infarkty, mozkovou příhodu a trpěla Alzheimerovou chorobou. Nikdy nepochopila, za co byla odsouzená:
„Vraždili ti cikáni, já jsem je ani neznala. A doživotí dostanu já! To je nějaká spravedlnost?“
Zemřela na následky mrtvice v opavské věznici v roce 2008. Bylo jí rovných osmdesát let.
Svou vinu na vraždě pátého manžela Otto Kukačky nikdy nepřiznala.
Zdroje:
