Článek
Svatý Prokop zapřáhl do pluhu čerta, knížeti dal napít vody přeměněné ve víno a stal se svatým
Mnich sázavský a Kosmův pokračovatel zapsal do kroniky: „heremita Procopius nomine, natione Boemicus de villa Chotun“.
O moc víc se toho o něm neví. Byl prvním opatem kláštera na Sázavě, ve kterém se ještě sloužily bohoslužby ve staroslověnštině. Vše ostatní o jeho životě vznikalo postupně až po jeho smrti 25. března 1053.
Laický kněz, kterého lákala samota a život poustevníka. Byl sice ženatý, dokonce otcem syna Jimrama, což se v 11. století nevylučovalo. Jeho první poustevna byla zřejmě v oblasti dnešní Prahy 5, kde se nachází Prokopské údolí. Později se usadil v jeskyni nad řekou Sázavou.
Při četbě ze života poustevníků mě vždy napadly jako první praktické stránky života. Kdo je živil, jak udržovali oheň v jeskyních i v létě, jak to měli s bolestmi těla, nedej bůh úrazy. Ale většinou moje otázky zůstávaly bez odpovědí.
Když jsem se seznámil s pověstí o vyhnání tisíce démonů z „Prokopovy“ jeskyně, aby tam mohl slušně vegetovat, snažil jsem se podobných přízemních otázek vystříhat. Prostě vyhnal démony a hotovo. Navíc zapřáhl do pluhu samotného ďábla a ten jako potažné hovado Prokopovi oral menší políčko. Možná tedy sv. Prokop, ještě než se stal svatým, byl drobným rolníkem. Důkazem této orby je dodnes zachovalá Čertova brázda, zhruba dvacet kilometrů dlouhý úsek, táhnoucí se od městečka Sázavy směrem k Chotouni a Lipanům. Takže tak malé políčko to zase nebylo.
Časem si k „tomu, který spoutal ďábla“ našli cestu lidé z okolí, naslouchali jeho kázání, a dokonce vznikla poblíž malá osada, ve které se zabydleli jeho obdivovatelé a následovníci. To ho vedlo k vybudování prostého dřevěného kostela nad jeskyní.
Velmi důležitým, jak se později ukázalo, bylo Prokopovo setkání s knížetem Oldřichem. Mělo k tomu dojít u studánky Vosovka. Tam kníže, zesláblý žízní, zřejmě nebyl schopen sám si nabrat vodu a jeho družina se poflakovala bůhví kde. Bylo tedy na Prokopovi, který zrovna nevyučoval své následovníky ani nekázal v kostelíku, ale byl zcela náhodou na stejném místě jako kníže Oldřich, aby pánovi posloužil. Ze studánky mu podal pohárek vody, která se ovšem proměnila v lahodné víno.
Tato proměna vody ve víno udělala na knížete takový dojem, že nechal zbudovat klášter pro Prokopovy druhy. Jako datum se uvádí rok 1032. Tři roky poté Oldřichův syn Břetislav I. v něm jmenoval Prokopa opatem. Tak se z malé poustevny stal benediktinský klášter, význačné místo vzdělanosti se slovanskou liturgií.
Klášter to byl nejprve dřevěný, až později kamenný s románským kostelem a příslušnými pozemky. Zajímavé je, že po smrti sv. Prokopa 25. března 1053, byl jmenovaný opatem jeho synovec Vít a po něm dokonce Prokopův syn Jimram. Takové malé rodinné opatství.
Následující roky znamenaly mimo jiné i konec slovanské liturgie. Břetislavův syn Spytihněv II. přivedl do kláštera „latinské“ z Břevnovského kláštera a „slovanští“ odešli do Uher. Po jeho smrti se na chvíli mohli vrátit, ale mezi roky 1096-1097 byli definitivně vyhnáni a slovanská liturgie i vzdělanost skončily. V pořadí pátý opat Děthard zavedl latinskou liturgii, která v nezměněné podobě trvala až do roku 1785. Tehdy „osvícený selský“ císař Josef II. klášter zrušil.
Nebyl první ani poslední. Už v roce 1421 vtrhli do Sázavy husité, co nepobili, to vyhnali a klášter byl na dvě stě let v majetku soukromých vlastníků. V barokní době odkoupil břevnovsko-broumovský opat Seifert budovy i panství a klášter mohl opět fungovat. Barokní doba přála světcům a úcta ke sv. Prokopovi včetně legend z jeho života dosáhla vrcholu.
V současné době je Sázavský klášter „rozparcelován“ mezi tři subjekty. Římskokatolické farnosti Sázava – Černé Budy patří fara a kostel s přilehlými přístavbami.
Opatství Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Praze Emauzích vlastní severní zahrady.
A Národní památkový ústav Praha spravuje budovy bývalého konventu, prelatury, dolní část nádvoří, hlavní vstupní bránu a část zahrady.
Když je více kohoutů na jednom hnojišti, nebývá to obvykle poklidné soužití. Navíc když se nejedná o hnojiště, ale o jednu z nejvýznačnějších církevních památek na našem území. Možná by to chtělo nějakého „čerta zapřáhnout do chomoutu“, aby místo orání brázdy udělal konečně něco praktického. Pro klášter i jeho návštěvníky.
Zdroje:
