Článek
Rodiče pocházeli z Ukrajiny, z ortodoxní židovské rodiny. Tatínek působil v plzeňské synagoze jako učitel náboženství, maminka vlastnila ateliér s bytovými doplňky. Rozhodně to nebyl „dělnický původ“, který samotní soudruzi v socialistickém Československu vyžadovali od druhých.
Z gymnázia odešel, protože vidina placeného funkcionáře KSČ byla lákavější a zajímavější než práce, případně další studia. Soudruzi ho hned zaúkolovali a zaškolili, jak získávat mládež pro komunistické ideály. Přezdívka „Kinderfricek“ se ujala od samého počátku. Být zároveň členem sionistické skautské organizace v těch dobách ještě nevadilo. V roce 1930 se nedostudovaný komunistický žvanil stal novinářem v Mladé gardě, později v Rudém právu.
Po celou dobu první republiky se úspěšně vyhýbal povinné vojenské službě, aby to dotáhl na divizního generála a náměstka ministra obrany. Výš už byla pouze šibenice.
Ale nejenom stranickou prací živ je soudruh. Svým kamarádům, jisté Augustě Kodeřicové a Julkovi Fučíkovi, šel dokonce za svědka na svatbu.
Přestože se znal se všemi tehdejšími hlavními funkcionáři KSČ, jejichž jména byla veřejně známa, sám vystupoval v ilegalitě pod několika falešnými jmény. Později, ve zpravodajské službě, se mu to náramně hodilo.
Po zřízení Protektorátu byl dvakrát zatčen, ale díky paktu Molotov-Ribentrop ho brzy propustili. Dokonce mu bylo v roce 1940 umožněno vystěhování do Číny. Ale láska k Sovětskému svazu ho přiměla vystoupit z vlaku na půli cesty a přihlásit se sovětským úřadům. Až do přepadení SSSR německou armádou mohl pracovat jako redaktor českého vysílání v Moskvě. Poté se vztahy mezi zeměmi změnily a Reicin jako držitel protektorátního pasu byl odvlečen orgány NKVD do gulagu. V jednom z dopisů uvádí, že tam překládal dějiny sovětské diplomacie, takže to byl zřejmě fešácký gulag.
Po intervenci generála Svobody byli v roce 1942 Čechoslováci věznění v sovětských lágrech propuštěni a v Buzuluku vytvořili vojenskou jednotku. Jenže to už byl Reicin agentem NKVD a vedl pro ně podrobné záznamy o všech vojácích, kteří se v Buzuluku objevili.
Po absolvování důstojnické školy byl přiřazený k osvětě, takže se žádných bojů nezúčastnil. Byl náhodně zraněn zbloudilou kulkou do ruky a odsunut do zázemí. Za to byl vyznamenán Řádem Rudé hvězdy.
Jako fanatický komunista zcela oddaný Gottwaldovi prováděl v československé jednotce bolševickou agitaci a na velitelské pozice doporučoval spolehlivé členy strany. Vytvořil síť svých spolupracovníků, od kterých dostával podrobné informace o všech důstojnících.
A právě o těch, z původní „oranské skupiny“, se vyjadřoval jako o fašistech, které je třeba eliminovat. Vojáky, kteří nasazovali své životy za osvobození vlasti, ale nesdíleli jeho fanatismus a byli odhodláni jít na smrt, se rozhodl likvidovat. Byli to prostě fašisti. Sám se nikdy žádného boje nezúčastnil a v bezpečí rozhodoval o osudech jiných.
V dubnu 1945 byl na sovětský popud jmenován náčelníkem nově utvořené Hlavní správy obranného zpravodajství s hodností štábního kapitána.
Zahájil sledování generálů a důstojníků. Jeho cílem bylo zlikvidování armádní elity. Brzy to na vlastní kůži poznali generálové Píka, Hasal, Janoušek, Kutlvašr, Kudláček, Liška, Přikryl, Paleček a další. Nepřetržité sledování, odposlech, kontrola pošty, prověřování lidí, se kterými byli v kontaktu.
Po převzetí moci spustili komunisté čistky natvrdo. Armáda měla vlastní zařízení pro zatčené vojáky a důstojníky, tak zvaný „domeček“. Tam bylo proti nim používáno dlouhodobě mučení, které si v ničem nezadalo se středověkými praktikami útrpného práva. Generála Heliodora Píku po dlouhém mučení poslali na šibenici. Ostatní do uranových dolů a pracovních lágrů.
Jenže v té době už se vařila voda i na sadistu Reicina. Ministr obrany Čepička, Gottwaldův zeť, se pokusil zlomit Reicinovu moc a téměř neotřesitelné postavení. Využil zatčení jiného vysoce postaveného bolševika Šlinga, který byl označen za agenta britské zpravodajské služby.
Reicin do roku 1948 Šlinga prosazoval na místo náměstka ministra obrany. A tím se dostal mezi mlýnské kameny, které sám uvedl do pohybu. Po zatčení byl v „domečku“podroben stejnému mučení a psychickému nátlaku, který sám prováděl a nařizoval u druhých.
Dostal se do skupiny obviněných ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví. Výpověď všem napsali vyšetřovatelé. Nazpaměť naučenou, mnohokrát zkoušenou ji poté odrecitovali před soudem. Ten se konal od 20. - 27. listopadu 1952. Další bolševická zrůda, prokurátor Josef Urválek, odsoudil své bývalé soudruhy k trestu smrti.
Brzy ráno 3. prosince 1952 byl Reicin popraven pověšením v pankrácké věznici. Jeho tělo bylo spolu s ostatními popravenými spáleno a popel vysypán na zmrzlé silnici nedaleko za Prahou.
Podle jejich vlastního bolševického hesla: „Psům psí smrt!“
Zdroje:
