Článek
Podobně jako jeho herecký kolega a divadelní šéf Vlasta Burian skončil po válce před vyšetřovací komisí Mimořádného lidového soudu i Čeněk Šlégl.
Ještě v roce 1933 karikoval Hitlera ve své hře Pěkně prosím, uříznou mě! Roznášel protiněmecké letáky, takže po nástupu nacismu ho gestapo mělo na svém seznamu. V časopise Vlajka se proti němu vymezilo Fašistické studentské hnutí a slavný herec dostal nůž na krk. Kdo nejde s námi, jde proti nám. Heslo, které se za dalších deset let stalo mottem nových pořádků.
Další tučné mínus u Němců zařídila Šléglova dcera Blanka svojí známostí s židovským úředníkem, kterého si o něco později vzala za manžela. Začal klasický kolotoč výslechů a zatýkání. A samozřejmě brutálního nátlaku na herce. Pokud se nedáš k nám, zničíme tebe i s celou rodinou. Standardní postup všech totalitních systémů.
V březnu 1940 se stal členem Vlajky a jako zkušený profesionální herec si nasadil masku své nové role – kolaboranta. Hrál tak dobře, že všichni, co ho znali, uvěřili v jeho náhle probuzený obdiv k panské rase a nacistické ideologii.
Odměnou za zvládnutou roli bylo propuštění jeho zetě Weise z terezínského ghetta, kde strávil šest týdnů. Jeho dcera se zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Oba mladé manžele Šlégl živil a chránil až do konce války.
O Vánocích roku 1941 byl přinucen hrát v pronacistických skečích kolaborantského novináře Josefa Opluštila. Nebyl v tom sám. Nátlaku podlehl Vlasta Burian, Ferenc Futurista nebo Jára Kohout. Aby se z toho vyvlékl, podařilo se mu fingovat zranění, ale těch jedenáct dílů, ve kterých hrál, se už nedalo vymazat.
Jako užitečný idiot byl v roce 1944 slavnostně dekorován Svatováclavskou orlicí. Ani v tomto nebyl sám. Nacistické vyznamenání přijal například i komunistickým režimem adorovaný režisér Otakar Vávra.
Společnost, která kdysi miláčka publika obdivovala, ho nyní vnímala jako kolaboranta a dávala mu to najevo i při představení. Několikrát byl během hry v Divadle Vlasty Buriana vypískán, jeho přátelé a známí se k němu přestali hlásit.
Válka skončila a skončila i dvojí role herce Čeňka Šlégla. Teď už to byl jen kolaborant a „nacistická svině“. U Mimořádného lidového soudu byl odsouzen za podporu a propagaci nacismu k šestiměsíčnímu kriminálu a práci v jáchymovských uranových dolech. Z představitele salonních gentlemanů, továrníků a postarších mužů obletovaných ženami se stal kriminálník. Zabavení majetku, auta a vily bylo už jen mstou nového režimu.
Nepomohla obhajoba, že všechno, co dělal, dělal pro záchranu života své dcery, zetě a jejich malé dcerky. Žádnou váhu před soudem neměla podložená tvrzení, že svým vlivem zachránil několik životů.
Svaz československých filmových pracovníků Šléglovi udělil doživotní zákaz umělecké činnosti. Byl jediným umělcem takto potrestaným. Někteří dostali kratší či delší zákaz, ale nikdo doživotní. A jiní začali psát a točit pro nové pány, takže jejich staré hříchy byly tímto vymazány.
Po propuštění pracoval na Žižkově v Uhelných skladech. Manželka zemřela a dcera s vnučkou v šedesátých letech emigrovaly do Rakouska. Zůstal sám jako podnájemník ve své bývalé vile s minimálním důchodem. Po práci maloval na sklo naivní obrázky, které prodával po hospodách za pár drobných.
Zemřel opuštěný a chudý jako poslední žebrák 17. února 1970.
Zdroje:
