Článek
V třídní knize mého dědečka je tento zápis z hodiny zpěvu: „Učili jsme se slova naší hymny Zachovej nám Hospodine.“ Dědeček samozřejmě neměl ani ponětí o tom, že už před pětasedmdesáti lety v pražských kasárnách jistý provianťák Tyl napsal tyto veršíky:
Kde domov můj?!
Hučí voda po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ – zemský ráj to na pohled!
A to jest ta krásná země – česká země – domov můj!
Josef Kajetán Tyl žil divadlem. Psal hry, překládal, maloval kulisy. Ale na obživu to zatím nebylo. Tak se dal k armádě a v kasárnách na Josefovském plácku vypisoval výdejky a podepisoval příkazy. Prostě typická kasárenská nuda. Na podzim roku 1834 se trochu víc rozepsal a vznikla lidová komedie o „Čtverech obrazech ze života pražského“, kteroužto frašku zkráceně nazval Fidlovačka.
Fidlovačka se odehrávala každoročně o Velikonocích na Nuselské louce, tam kde je dnes divadlo téhož jména. Kdysi šli do stávky kvůli pracovní době ševcovští tovaryši a jejich pracovní nástroj na hlazení kůže byla fidlovačka. Odtud název hry.
Hudbu tklivou až k pláči složil mladý kapelník Stavovského divadla František Škroup. Tradice dodává, že důvodem teskné melodie byla rodinná tragédie. Hudbu napsal během jedné noci, když dlel u lůžka své mrtvé ženy. Podle matričních záznamů Škroupova žena zemřela ale tři roky po premiéře Fidlovačky. Takže zase takový český výmysl, který měl chytit za srdce, aby jedno oko nezůstalo suché.
I když zřejmě divadelní představení neviděly tisíce lidí, přesto se píseň rychle rozšířila. Lid si ji zpíval na nedělních výletech, po hospodách i při práci, takže už v sedmdesátých letech 19. století se z ní stala lidovka.
A to by nebyli intelektuálové, aby se nevymezili proti vkusu lidu. Dokonce i Jan Neruda žádal Bedřicha Smetanu, jestli by sám něco vhodnějšího nevyplodil. Pro Leoše Janáčka to byla nepůvodní a cizí hudba. Jistý pražský obchodník nabídl Radě spisovatelů 3,000 korun, jen aby stvořili něco „pořádného.“ To měl v posledním roce 1. světové války starosti! A peníze!
Za dva roky se pokusil hudební skladatel Jindřich Jindřich vylepšit sbor lidu ze Smetanových Braniborů s nadějí, že to by byla ta správná hymna.
„Udeřila naše hodina, otevřely se brány,
pražská se vzbudila chudina a zahraje si na pány. Nemeškejme, nemeškejme, kde co najdem, pobírejme!“
Pravda, text je to akční až úderný. Zřejmě mu za vzor posloužila francouzská Marseillaise. Jenže pobídka „kde co najdem, pobírejme“ není úplně nejšťastnější.
Opěvované krásy české země se v Tylově podání týkaly jen vymezené lokality Nuslí, kam situoval svoji hru. Voda hučící po lučinách byl Botič, skaliny byly skály pod hradbami, kde byl v oněch dobách borový háj, jara květ v sadech se nacházel ve Wimmerových sadech. Až mnohem později lid slova písně rozšířil na celou českou zemi.
Josef Kajetán Tyl se po vyhazovu z divadla uchytil u Zöllnerovy kočovné společnosti. V obrozeneckých kruzích si nadělal mnoho nepřátel a ještě více dluhů. Zemřel po těžké nemoci v bídě roku 1856. Bylo mu čtyřicet osm let.
František Škroup byl po dvacetiletém angažmá ve Stavovském divadle propuštěn. V únoru 1862 se nachladil a následujícího dne zemřel. Jako nemajetný byl pohřben do hromadného hrobu. Bylo mu šedesát let.
Zdroje:
