Článek
Co v roce 1929 přinutilo studenta práv ke vstupu do KSČ je otázka pro kartářky nebo psychiatry. Chlapec ze středních vrstev, který nikdy nepoznal bídu, nikdy nemusel pracovat a zázemí pro studium mu v Praze poskytl strýček.
Jako komunista dělal Alexej Čepička za války v Ostravě koncipienta. Až do roku 1942, kdy byl zatčen gestapem. Zbytek války strávil v Osvětimi a v Buchenwaldu. Jestli byl nebo nebyl konfidentem po dobu věznění je neověřené obvinění. Koncentrační tábor přežil. Hned po válce se zapojil do politiky a byl zvolen předsedou národního výboru v rodné Kroměříži.
Měl ty nejlepší reference pro poválečnou kariéru. Právník, koncentráčník, předválečný člen strany. Jen ten dělnický původ chyběl. Ale soudruh Čepička chtěl výš než na okres. Mnohem výš. Nejvyšší představitelé země měli dcery přiměřeného věku. Přes ně by byl postup mnohem rychlejší a hlavně jistější.
Zkusil svým neodolatelným šarmem zapůsobit na dceru armádního generála Ludvíka Svobody. Zoe Svobodová mu sice dala košem, ale to umanutého právníka neodradilo od úmyslu dostat se na vrchol přes postel. Nebyl by první ani poslední.
Další bolševický papaláš, který měl dceru na vdávání, byl rudý dědek Zdeněk Nejedlý. Ale ani u Zdenky Nejedlé se Čepička nechytil.
Pak už zbýval jen nejvyšší vrchol pyramidy, soudruh Gottwald a jeho dcera Marta. Jenže ta měla s muži ne úplně nejlepší zkušenosti.
Za pobytu v Moskvě se zamilovala se do Dragutina Djurdjeva, jugoslávského komunisty, který si jel do Sovětského svazu léčit zranění ze španělské občanské války. Přestože se jim narodila dcera, manželství se rozpadlo. Druhou láskou byl další vysoce postavený bolševik Bedřich Geminder. Jenže toho nechal její otec později zatknout, mučit, přiznat se k nesmyslným obviněním a 3. prosince 1952 na Pankráci oběsit. Jeho rehabilitace v roce 1963 byla Martě platná jak mrtvému kabát.
Čepička vycítil šanci, možná poslední a podařilo se. Stal se zetěm nejvyššího bolševika, syfilitika a alkoholika Klementa Gottwalda. Cesta k vrcholu byla volná.
Předchozí objekty zájmu Alexeje Čepičky také nedopadly nejhůře. Zoe Svobodová si vzala za manžela Milana Klusáka, dlouholetého ministra kultury a Zdenka Nejedlá se v roce 1953 provdala za Jaroslava Kojzara, redaktora Rudého práva. Tedy všechno bolševické svazky na té nejvyšší politické úrovni. Žádný tolik opěvovaný dělník ani rolník. Všechno pracující inteligenti.
Čepička dostal darem ministerstvo spravedlnosti, kde pronesl památný výrok: „Poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky prospěšné.“
V roce 1950 se stal ministrem obrany a vstoupil tak do širšího povědomí díky Miroslavu Švandrlíkovi a jeho Černým baronům.
Čepičkovo jméno si dnes vybaví jen ti dříve narození. Zato majora Terazkyho a jeho zvolání „čo bolo, to bolo, terazky som majorom“ zná i mladší generace. I po tolika letech má opakování filmu s Pavlem Landovským v roli Terazkyho vždy velkou sledovanost. Jeden z mála, který knihu a film nesnášel byl jistý Andrej Gazda, skutečná předloha majora Halušky-Terazkyho.
Andrej Gazda se narodil v roce 1920 ve vesnici Dlhé nad Cirochou v okrese Snina na severovýchodním Slovensku. Zvládl osm tříd základní školy a hned nastoupil na práci do lesa jako pomocný dělník. Během Slovenského štátu narukoval na východní frontu a bojoval proti „židobolševikům“.
„A tak sme tých bolševikov hnali!“
Byl vyznamenán, lehce raněn a propuštěn do civilu. Na konci války se přihlásil do československé armády a pro změnu zase hnal fašisty. Usoudil, že lidová armáda potřebuje muže jako je on sám a v uniformě zůstal.
Kariéru začal tím, že mu armáda umožnila dokončit základní školu. Poté absolvoval kurz pro důstojníky a v roce 1953 už buzeroval vojáky. Jeho uniformu zdobila německá vyznamenání z války na východní frontě, na která byl náležitě pyšný.
První vydání Švandrlíkovy knihy nepřivítal soudruh Gazda s nadšením. Dokonce chtěl na autora podat žalobu. Do penze odešel v hodnosti podplukovníka a nadstandartního důchodu si užíval až do roku 2004, kdy v Pardubicích zemřel.
I na něj by se dala vztáhnout prorocká slova soudruha Stalina, která kdysi pronesl na adresu generála Čepičky.
„To je budoucnost Československa.“
Zdroje:
