Článek
Moixent - La Font de la Figuera (15 km)
Hned za vesnicí začíná další, asi čtyřkilometrové stoupání, což znamená, že další dny se budu pohybovat ve vyšší nadmořské výšce. To byl jediný těžší úsek. Docela štěstí, že byl hned na začátku, i když dnes je to pouhých patnáct kilometrů. Pak už se šlo po rovině, žádná vesnice, jen vinohrady a háje mandloní. V poledne jsem na místě.
Font de La Figuera provozuje místní útulek pro poutníky a tam jsem také nejprve zamířil. Byla to krátká etapa, skoro vycházka. Ale potřebuji si dát trochu pauzu.
V kostele De La Nativida De Nuestra Seňora mě oslovil místní postarší kněz. Nic zvláštního, běžné otázky odkud jdu a jak se mi líbí Camino. Uvědomil jsem si, že lidé, se kterými jsem od odchodu z Valenci promluvil pár slov, bych spočítal na prstech jedné ruky. Poutníka jsem potkal jenom jednoho během, prvního noclehu v albergue v Algemesí. Pak už jsem ho nikdy neviděl.
Věž Borgiů
Podle vědeckých studií, bakalářských a magisterských prací o poutnictví jako fenoménu, bych už dávno měl vplynout do jakési komunity s danými návyky, jednáním a chováním. Měla by mě pohltit společnost, comunitas podobně naladěných. Kde nerozhoduje společenské postavení, pohlaví ani věk, zdraví se „buen camino“ a sdělují ze zkušenosti z Camina, popřípadě se vyměňují náplasti na puchýře.
Na kopci kousek za městem je Ermita de Santa Bárbara. Krásně zrenovovaná a udržovaná poustevna svítí bíle natřenými zdmi na dálku. Uvnitř je množství votivních darů z vosku, cínu, ze dřeva, na první pohled hodně starých, které přinášeli lidé nemocní nebo zoufalí, s prosbou o pomoc. Seděl jsem tam asi hodinu, nikde nikdo, jenom ptáci kroužili na obloze, usínal jsem a zase se probouzel, dokud se do mě nedala zima.
Cesta k poustevně je lemovaná čtrnácti zastaveními svatého Kříže. Během stoupání si uvědomuji svoji samotu. Opuštěný ode všech, osamělý chodec, který vleče své tělo jako nástroj utrpení územím, které už pro něj ztratilo jakékoliv vazby. Místem bez dějin a bez života. Prožitek samoty bytosti, která se ve svém pohybu otřela o stěny Pekla a kráčí podél řeky Styx do podsvětní říše.
Kostel sv. Simona, Vallada
To už je takové pravidlo z dřívějších cest, že když mám volnější den a postel k tomu, vybavuje se mi množství textů, které jsem o Caminu přečetl. Odborníci popisují, jak se má kde poutník cítit, co vnímat, jak nastavit hlavu, protože nohy si vystačí s náplastí. Úplně jinou položkou na tomto Caminu je oblast, do které zítra vstoupím. Kraj La Mancha. Kdysi jedna z nejchudších oblastí Iberského poloostrova. Snad jen sousední Extramadura na tom byla ještě hůř. Kraj tvoří náhorní plošina, kde si vítr neodpočine a pomerančové háje se vyskytují leda tak ve snu. Vody je čím dále méně a vyschlých koryt kdysi širokých řek je čím dál více. Ne nadarmo kraji dali jméno Arabové a Berbeři. Al-manša znamená suchý, vyprahlý.
Nebýt jednoho muže, kterému život naložil, co se jen do něj vešlo, by o této planině bičované větry nikdo nevěděl. Ale už několik století je název La Mancha světové známý díky spojení se jménem důmyslného rytíře dona Quijota.
Obraz namaloval Juan de Jáuregui podle svých představ. Neexistuje žádný skutečný Cervantesův portrét
Dnes literární historikové předpokládají, že Cervantes měl židovské předky, kteří byli nuceni konvertovat ke křesťanství po roce 1492. Odejít ze země se jim nechtělo a jiná možnost nebyla. Pokud se nepočítají hranice svatého Oficia, tedy Inkvizice. V celé zemi přirozeně začala převládat paranoidní nálada, protože kdokoliv mohl být kýmkoliv označen za „marrana“, špinavé prase, které své křesťanství jen předvádí. V reálném životě se ovšem dál přidržuje víry svých předků.
Když Židé přijali nový život, obvykle přijímali i nové jméno. Většinou podle místa svého původu. V horách oblasti Leon byly dvě vesnice s názvem Cervantes. Jeho druhé jméno Saavedra i Quijana patří mezi rodinná jména židovského původu. Možná i špatný původ byl důvodem, proč se Cervantes, navzdory slušné vojenské kariéře, celoživotně potýkal s finančními problémy a nikam to nedotáhl.
Tady se nabízí otázka. Nebyl Cervantes někým jiným, než za koho se vydával? A jeho slavná kniha, která je na první přečtení jen sbírkou veselých vyprávění o lehce pomateném vesnickém moulovi, něčím víc? A pokud ano …
Zdroje:
