Článek
Algemesí – Xàtiva (27 km)
Do Alziry je to zhruba hodina cesty. Pokud člověk nezabloudí. Sešel jsem ze značení hned na začátku a do první vesnice jsem dorazil skoro za dvojnásobek času. Sady pomerančovníků se táhly do dálky jako u nás jabloňové sady. Jenže tady nebylo ticho. Hlídali je psi. Tlupy polodivokých psů, zákeřných a vzteklých. Psi se objevovali ze všech stran. Vždycky tři. Dva přede mnou, jeden zezadu. Cení zuby, vrčí, čekají. Neměl jsem hůl. Bránil jsem se házením pomerančů. Směšná obrana, ale fungovala. Drželi si odstup.
Od rána jsem nepotkal člověka. Jen psy. Až na okraji Alziry zmizeli. V prvním baru už bylo teplo. Seděl jsem, pil kávu a ruce se mi ještě lehce třásly. Neustálé ohlížení a metání pomerančů unaví víc než samotná chůze. Možná proto mě napadl příměr s vyhnáním. Pro člověka ze severu jsou pomerančové háje obrazem ráje. Vůně květů, klid, světlo. A přitom stačí sejít z cesty a promění se v něco jiného. V místo, které tě nechce. Zlatá jablka ze zahrady Hesperidek. Héraklés si je musel vzít násilím. Tady to nebylo jiné.
Alzira, kdysi Jazírat Šukr. Ostrov. Město chráněné před vodou, ne před lidmi. Pět set let prosperity, než ho dobyli křesťané. Mešita se změnila v kostel, jako všude tady. Seděl jsem v kapli de la Comunnión na místě bývalého hřbitova a na chvíli jsem zavřel oči. Čekal jsem příběhy o Židech, inkvizici. Místo toho procházím krajinou, která si pořád pamatuje Araby. Jména zůstala. Lidé zmizeli. Další úsek jsem už šel opatrně. Hlídal jsem si žluté šipky jako něco, co mě drží v realitě.
Pomerančové sady
V Pobla Llarga jsem se zastavil na kávu. Napadla mě věta, kterou by mohl říct Bilbo Pytlík. Že neopatrný poutník může sejít z cesty a skončit v temných končinách. Jenže nikdo nikdy neřekl, co to znamená být opatrný. A jestli na tom vůbec záleží. Každý někam dojde. Někdo do Compostely. Někdo úplně jinam.
Pravdou je, že stejně jako Bilbo získal časem závislost na vlastnictví prstenu, i já jsem po absolvování předchozího Camina začínal pociťovat jistou závislost na Cestě. V baru si ke mně přisedl muž. Vypadal jako učitel z konce světa. Obtloustlý šedesátník v košili a pletené vestě, kterou napínalo úctyhodné břicho. Brýle ve výrazné kostěné obroučce, holá hlava s několika narezlými vlasy, umně stočenými na temeni a úzký knírek. Typický místní intelektuál.
„Co bolí na Caminu víc? Tělo nebo hlava?“, zeptal se po krátkém představení.
Nevěděl jsem, jak říct španělsky „dotěrní lidé“. Takoví, kteří se vyptávají na kde co, místo toho, aby si vzali ranec s prádlem, dvě padesátieurovky a vyrazili na Cestu. Tak jsem odpověděl jinak. „Nejtěžší je vydržet sám se sebou. Trabajo duro.“ Zapsal si to a ptal se dál. Jestli se změním. Jestli píšu. Jestli to vydám.
„Takový loco editor neexistuje,“ řekl jsem.
To ho nějak zasáhlo. Pár vteřin se ani nepohnul, pak se nadzvedl a ze zadní kapsy svých lesklých manšestráků vytáhl učitelský notýsek s tužkou a cosi si poznamenal.
„Proč se ptáte na bolest? Většinu lidí zajímá důvod Cesty a ne bolest?“
Učitel si zase cosi načmáral a houkl na obsluhu, ať přinese dvě skleničky bílého. Aniž by odpověděl, vypálil druhou otázku. „Myslíš, že se staneš někým jiným, až dojdeš do Compostely?“
„Ne, nestanu. Už mám dvě Cesty za sebou. Ale stávám se jiným během Cesty. Ne v cíli.“
Usrkl si vína, zakroutil hlavou, jako že moc nechápe. Badatel a teoretik Camina přestal psát a obličej se mu stáhl do podivné grimasy, která připomínala obličej odulé krysy. Vypadalo to, že se rozpláče. Několikrát si povzdychnul, vstal, vytáhl z kapsy dvacetieurovku, přisunul ji ke mně se slovy: „Buen Camino“ a odešel.
Chvíli jsem počkal, až bude ten tragéd z dosahu a vstal jsem také. Když jsem chtěl zaplatit, hospodský mávl rukou, ukázal na dveře, ve kterých před chvílí zmizel muž s deníčkem a nasadil soucitný pohled, jako by říkal. „Alespoň vidíš, co mi sem leze za týpky.“
Bazilika La Seo Játiva
Do Jàtivy jsem dorazil večer. Policie mě poslala do hotelu. Osmnáct euro za pár hodin spánku. Odmítl jsem. Zůstal jsem venku. Město bylo plné historie, která se opakovala. Mešity přestavěné na kostely. Stejný příběh, jiná jména.
Basilika Santa Maria, které místní říkají důvěrně „La Seu“, vznikla na konci 16. století přestavěním velké mešity. Jako všechny tady v kraji. Chvíli jsem poseděl a procházel se městem, abych našel vhodné místo na spaní. Je teplo, pršet nebude, lavička někde v parku dál od cesty postačí. Během procházky jsem se zastavil před nenápadným domem s pamětní deskou, na které stojí něco v tomto smyslu:
„Řím byl skvělý už za Caesara, ale teď je největší. Tím mužem, který to učinil, byl Alexandr VI. Rodný syn tohoto města, které ho má ve velké úctě. Roderic de Borja se narodil v tomto domě dne 1. ledna 1432 a 11. srpna 1492 byl zvolen papežem jménem Alexandr VI.“
Alexander VI. Pont Max neboli papež
Z původního domu zůstalo průčelí a vstupní dveře. Dříve staré náměstí Aldomar č. 5, nyní přirozeně náměstí Alexandra VI. Ničím nevýrazný starý dům na obyčejné ulici, vydlážděné velkými ohlazenými valouny. Budoucí papež, pokřtěný jménem Rodrigo, symbol nepotismu, krvesmilství, muž intrik, jedu, válek, loupeží a vražd, otec množství potomků s různými milenkami, zástupce Krista na Zemi. Jeho svatost papež Alexandr VI.
Dokonce i jistý poeta, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic ze vzdálené země kdesi na severu, složil latinský epitaf k jeho smrti. Jeden verš z oné rýmovačky vyjadřuje vztah mnohých k tomuto muži:
„Zde leží v rakvi, pro radost všem lidem“
Na lavičce na konci ulice jsem rozbalil spacák. Nemohl jsem usnout. Auta. Hlasy. Psi. Vytí ustalo až s úsvitem. A pak bylo konečně na chvíli ticho.
Zdroje:
es.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1tiva
