Článek
Játiva – Moixent (31 km)
Ráno přišlo bez velkého varování. Spíše, než probuzení to byla rezignace. Bylo lepší vstát. Tělo ztuhlé, hlava těžká a chuť zůstat ležet na lavičce nabyla téměř náboženského charakteru. Ale poutník, který zůstane ležet, se nikam nedostane. Podle starého moravského přísloví „Kobyla, která lehne, už nevstane“. A to rozhodně nechci. Vyrazil jsem ještě před východem slunce. Ulice byly prázdné, město působilo smířlivěji než v noci. I psi, kteří mě večer doprovázeli svým vytím, teď jen apaticky zvedali hlavu a nechali mě v klidu projít. Možná si mě zapamatovali. Nebo jsem jen přestal být zajímavý.
Znak Camina mě provází téměř na každém kroku
Cesta se zvedala směrem k hradu, který se tyčil nad městem jako připomínka, že všechno má svůj vrchol, a také svůj pád. Hrad Jàtiva se probouzel spolu se mnou. Nešel jsem nahoru. Ne z lenosti, jak by si někdo mohl myslet, ale z hlubší poutnické filozofie. Co je nahoře, zůstane nahoře i beze mě. A kdo je nahoře, toho už čeká z logiky věci jen sestup. Nebo pád. Jakmile jsem opustil město, krajina se otevřela. Pomerančovníky pomalu mizely a nahrazovala je sušší, tvrdší země. Jako by i příroda chtěla dát najevo, že pohádka o pomerančovém ráji skončila a začíná realita. Cesta byla prašná, rovná a nekonečná. Taková ta, na které má člověk dost času přemýšlet o věcech, které by ho doma vůbec nenapadly. Například o tom, proč vlastně jde.
Na první pohled jednoduchá otázka. Na druhý pohled úplně zbytečná. Každý poutník má připravenou odpověď, kterou vytahuje podle situace. Pro cizince, pro sebe, pro náhodné intelektuály nebo pro podroušené známé v barech. Ale pravda je, že většinou jde prostě proto, že už jednou vyšel. Závislost na Cestě není zase až tak dramatická. Není to heroin ani nikotin. Je to spíš tichý, nenápadný zvyk. Jako když si každé ráno uvaříte kávu. Jednou to vynecháte a nic se nestane. Podruhé taky ne. Ale potřetí už vám něco chybí. A čtvrtý den už stojíte u vařiče a ani nevíte proč.
Vodní nádrž Bosquet v Moixentu
Slunce začalo pálit dřív, než bylo slušné. Stín se zmenšoval a voda v lahvi ubývala tempem, které nebylo kompatibilní s délkou trasy. Kolem poledne jsem došel do malé vesnice, která působila, jako by tam čas zapomněl, že je fyzikální veličina. Zavřený bar, prázdné náměstí, kostel bez lidí. Ideální místo pro konec světa. Sedl jsem si na obrubník a chvíli jen tak koukal před sebe. Bez velkých myšlenek. Bez potřeby něco řešit. Možná právě tohle je ten stav, kvůli kterému lidé chodí Camino, ale neumí ho pojmenovat. Není to štěstí, ani smutek. Jen ticho.
Po chvíli se otevřely dveře malého obchodu. Vyšla starší paní, podívala se na mě a bez jediného slova zmizela zpátky dovnitř. Když se vrátila, nesla v ruce lahev vody a kus chleba. „Peregrino?“ zeptala se. Přikývl jsem. Podala mi věci, mávla rukou, jako že o peníze nestojí, a zase zmizela. Žádné otázky, žádné filozofování. Jen jednoduché gesto, které mělo větší hodnotu než všechny rozhovory předchozích dnů. Možná právě proto se na Caminu tolik mluví o lidech. Ne kvůli jejich slovům, ale kvůli tomu, co udělají, když nemluví.
A další trosky hradu tentokrát v Moxient
Odpoledne se táhlo. Kilometry přibývaly pomalu, únava rychle. Krajina se vlnila jen minimálně, což je paradoxně horší než kopce. Kopec někde skončí. Rovina ne. Do Moixentu jsem dorazil unavenější, než by odpovídalo ušlé vzdálenosti. Město působilo ospale, ale přívětivě. Na rozdíl od včerejška jsem tentokrát nehledal lavičku. Tělo si řeklo o postel a já jsem neměl sílu mu odporovat. Našel jsem levné ubytování, které mělo všechno, co poutník potřebuje. Sprchu, postel a klid. Luxus je na Caminu relativní pojem. Večer jsem ještě chvíli seděl venku a pozoroval lidi. Místní se znali, zdravili se, smáli se. Jejich svět byl pevný, ukotvený. Ten můj se každý den posouval o několik kilometrů dál. A přesto, nebo právě proto, mi to připadalo v pořádku.
Zdroje:
