Článek
Chamtivost, sláva a kletba carova ztraceného pokladu se jmenuje jantarová komnata
Jantarovou komnatu hledaly po desetiletí stovky hledačů, záhadologů a lovců pokladů. Opakovaně jsme byli informováni od našich Helmuta Gaensela a Jana Mužíka, že už jsou jí na stopě, kde jak známo „štěchovická laguna, když dřímá“. Do dnešních dnů z ní nikdo neviděl ani gram jantaru, natož celé dveře. A oba pátrači už také dopátrali.
Jiné místo spojované s komnatou je zámek Zbiroh na Rokycansku. Dva týdny před koncem války tu mělo přistát německé letadlo a z něj měli nacisté vyložit a převézt na zámek asi dvacet velkých beden s neznámým obsahem. Protože se na zámku nachází nejhlubší zámecká studna v celé Evropě, kam jinam by Němci vyložený náklad ukryly než do 163 metrů hluboké studny?
Podle jiné teorie se Němci pokoušeli odvézt jantarovou komnatu z Königsbergu parníkem Wilhelm Gustloff, který 30. ledna 1945 potopila Sovětská armáda. Další loď, která vyplula v dubnu 1945, a podle některých badatelů měla vézt jantarovou komnatu, se jmenovala Karlsruhe a ztroskotala u polských břehů. V roce 2021 se potápěčům podařilo na mořském dně v hloubce osmdesáti osmi metrů najít její vrak. Žádný poklad však neskrýval, pouze vojenské vybavení a osobní zavazadla cestujících.
22. června 1941 zahájil Adolf Hitler operaci Barbarossa, která vyslala tři miliony německých vojáků do Sovětského svazu. Invaze vedla k drancování desítek tisíc uměleckých pokladů, včetně proslulé jantarové komnaty, o níž se nacisté domnívali, že ji vyrobili Němci a zcela jistě ji vyrobili pro Němce. jantarové panely byly odstraněny a odeslány do Königsbergu. Tam byly vystaveny spolu s vyřezávanými a zlacenými dveřmi v jednom ze sálů zámku, ve kterém bylo muzeum jantaru.
Ředitel muzea Alfred Rohde dostal koncem roku 1943 rozkaz, aby jantarovou komnatu rozebral a odvezl. V srpnu následujícího roku spojenecké nálety zničily město a proměnily hradní muzeum v ruiny. Od té chvíle je stopa jantarové komnaty ztracena. Všechna dosavadní pátrání byla bezvýsledná.
Podle poznatků britských vědců Adriana Levyho a Catherine Scott-Clarkové tam jantarová komnata v roce 1945 byla zničena požárem poté, co město i zámek ovládla sovětská armáda. Jantar je pryskyřice, tudíž velice dobře hoří již při poměrně nízké teplotě a bod tání zlata je 1 064°C, což lze při takovém požáru rovněž docílit. V takovém případě by z ní zůstala jen hromada prachu.
Zámek byl v roce 1945 silně poškozen. Jeho ruiny byly v roce 1968 strženy a na jejich místě byl postaven Dům sovětů.
Základy zámku s klenutými sklepy, v nichž byla jantarová komnata údajně uložena, prý dosud zčásti existují. Podle výpovědí zasvěcených se pod obrovským komplexem budov nacházely hluboké sklepní prostory, které dodnes nebyly zpřístupněny. Je tedy docela dobře možné, že jantarová komnata nikam odvezena nebyla a dosud se nachází v Königsbergu.
Zůstaly tedy jen dohady, konspirační teorie a jako u všech záhad i pověsti o kletbě nebo prokletí jantarové komnaty.
Už při jejím vzniku byly s komnatou problémy. Na některých místech se začínala drolit. Pruský král Fridrich I. přikázal uvěznit architekta Andrease Schlütera a dva šperkaře. Schlüter dožil svůj život ve vyhnanství. A právě on měl vyřknout kletbu:
„Každý, kdo se komnaty dotkne, zakusí neštěstí!“
Králův syn Fridrich Vilém I. daroval komnatu pruskému carovi Petrovi I. V roce 1756, poté co gardisté přestěhovali skvost do Kateřinského paláce v Carském Selu, začali umírat za nevysvětlitelných okolností.
O čtyři roky později stihnul podobný osud šest řemeslníků, kteří opravovali její výzdobu.
Za druhé světové války, kdy se komnaty zmocnili Němci, o ni pečoval historik umění Alfred Rohde. Po obsazení Königsbergu sovětskými jednotkami Rohde i jeho žena umírají. Oficiální příčinou smrti byl tyfus. Neoficiální verze hovořila o zavraždění manželů během výslechu, když se Rusové snažili dozvědět, kde je komnata ukrytá.
Tělo nejznámějšího hledače jantarového komnaty Georga Steina našel v létě roku 1987 houbař. Mrtvola ve značném stupni rozkladu ležela ve zříceninách hradu Brunneck v Bavorském lese s několika bodnými ranami v břiše. Případ byl uzavřen jako sebevražda.
Roku 1992 se generál ruské rozvědky Jurij Gusev zmínil novinářům o nových informacích, týkajících se jantarové komnaty. Brzy na to zahynul při dopravní nehodě.
V dnešní době by nejspíše vypadl z okna.
Zdroje:
