Článek
Chodící mrtvoly putovaly k místu posledního odpočinku, aby byly pochovány v blízkosti svých předků
Až do nástupu komunistů k moci, existovala v Číně zvláštní profese, takzvaných „mrtvolníků“. Byli to muži, kteří přenášeli mrtvé z místa jejich skonu do místa jejich pohřbu, nejčastěji tam, kde se narodili a kde byli pohřbeni jejich předkové.
„Pasení mrtvol“, jak byl přesun mrtvých nazýván, byla staletá praxe dodržovaná především ve středních a jižních regionech Číny. Věřilo se, že dokud nebude nebožtík pohřbený ve své domovině, jeho duše nenajde klid.
Pokud člověk tušil, že se jeho čas krátí, vydal se sám na cestu k domovu. Ale každý starý si šetřil pro případ, že bude muset využít tradičního přenesení „mrtvolníky“. Představa, že bude pohřben někde jinde, byla děsivou noční můrou každého.
„Mrtvolníci“ byli obvykle dva muži. Jeden šel vepředu s lampou a zvonečkem. Druhý měl na zádech přivázanou mrtvolu zabalenou do černé látky. Vpadalo to, že nese na zádech zabalené prkno. První muž nejen svítil na cestu, pokud se šlo v noci, ale zvoněním upozorňoval náhodné chodce nebo obyvatele vesnic, aby se klidili z cesty.
Mezi provazy, kterými byl nebožtík připoután k nosiči měl zastrčený bílý lampion a proutěný košík s falešnými bankovkami. Ty občas nosič hodil před sebe na zem jako úplatek na cestě do dalšího života. Kupoval si tím cestu na onen svět.
Aby mrtvola zůstala co nejčerstvější, cestovali „mrtvolníci“ obvykle v zimních měsících a do otvorů mrtvoly vkládali rtuť, aby zpomalili rozklad těla. Lidé, kteří zemřeli při požáru nebo spáchali sebevraždu, byli z přesunu do rodných míst vyloučeni.
Pokud bylo rodné místo nebožtíka vzdálené stovky kilometrů, bylo mnohem efektivnější být přenesen ve skupině s dalšími mrtvými, kteří „směřovali“ do stejné oblasti.
Nejdříve bylo třeba shromáždit určitý počet mrtvých, které bylo třeba dopravit do konkrétní oblasti nebo vesnice. Taoističtí kněží začali celou anabázi modlitbami a zpěvy nad mrtvými.
Mrtvoly byly za smyčku kolem krku navlečeny jedna za druhou na bambusovou tyč. Konce každé tyče byly pak položeny na ramena „nosičů“ na začátku a na konci řady. Jako když lovci odnáší ulovené kusy zvěře zavěšené na tyči.
Když se takový průvod vydal na cestu, mrtvá těla se otřásala, takže to vypadalo, že nebožtíci sami v řadě poskakují. V čele šel kněz se zvonečkem nebo gongem a upozorňoval na příchod nebožtíků. Setkání s mrtvými přinášelo smůlu.
Takovou práci samozřejmě nemohl dělat každý. Uchazeč musel být starší šestnácti let a měřit minimálně metr sedmdesát, což bylo na tehdejší populaci hodně. Navíc společenská pověst takového „mrtvolníka“ byla podobná té, jaké u nás požívali kati a jejich pomocníci.
Když průvod „poskakujících mrtvol“ procházel nějakou vesnicí nebo městem, kněží upozorňovali na příchod údery gongu nebo zvoněním. Lidé se zamkli ve svých domech a nikdo si nedovolil vyjít. Všichni měli přísný zkaz dívat se na průvod a už vůbec ne neuctivě civět na těla nebožtíků. Pokud by se nějaký živý upřeně zahleděl na mrtvého, mohla mu být ukradena jeho vlastní energie „či“.
Jedna dívka nedbala varování a příliš dlouho sledovala „procházející“ mrtvolu. Ta se do ní zamilovala a nastěhovala se k ní. Z dívky se stala takzvaná „přízračná nevěsta“. Trvalo poté mnoho hodin modliteb a rituálů, než ji mrtvý opustil a vrátil se zpět kam patřil.
Když se k moci dostala Komunistická strana Číny, označila „mrtvolníky“, stejně jako i taoistické kněze, za kontrarevoluční živly a transport mrtvol tímto způsobem zakázala.
Zdroj:
