Článek
Požár Národního divadla a likvidace jeho následků nepostrádaly prvky české komiky.
Pohřeb sám o sobě bývá obvykle smutnou záležitostí jen pro pozůstalé a kamarády nebožtíka. V případě Čeňka Diviše truchlil i pražský hasičský sbor. Nadhasič Čeněk se nešťastně zamiloval do divadelní tanečnice. Tak nešťastně, že si vzal život. Pohřební průvod i s hasičským sborem se 12. srpna roku 1881 ubíral směrem k poslednímu odpočinku nadhasiče Diviše. Ve stejnou chvíli jiný hasič telegrafoval na centrálu. „Hoří Národní divadlo!“
Od této chvíle se začalo odvíjet drama jak vystřižené z repertoáru Divadla Járy Cimrmana.
„Zalkej, vlasti, zastři sobě tvář Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!“ Takto pateticky se měl vyjádřit v hospodě U Zlatého křížku jistý venkovan. Bylo něco po čtvrté hodině odpoledne. Ve stejnou dobu zahlédl proužek dýmu voják, který patroloval na Vyšehradě. Kolem páté viděli kouř dělníci na Smíchově. Když doběhli k divadlu, překvapil je klid a pohoda, která kolem panovala.
Pár uvědomělých občanů se snažilo z požárního hlásiče dovolat do hasičárny, ale zbytečně. Nefungoval. Dým, který se šířil zpod střechy, už byl viditelný i z ulice.
Od včerejška, tedy čtvrtka 11. srpna měli na střeše letovat jistí Václav Zinniburg s Emilem Jennischem. Vybaveni byli nezbytnou mosazí, pájkou, výhní a pytlem dřevěného uhlí. Jenže hodně foukalo, občas mrholilo, takže ve čtvrtek neudělali nic. Zítra je také den. V pátek 12. srpna něco málo pájeli a kolem půl páté odpoledne padla. Žhavé uhlí nasypali do žejdlíku a polili vodou. Potom to všechno vysypali do okapu a hotovo.
V 18 hodin nastoupil noční službu hlídač Jan Kořínek. Při první obchůzce ucítil na čtvrté galerii pach dýmu a spatřil plameny v šíři asi jednoho metru.
K divadlu se začali sbíhat lidé. Jako naschvál byla na půdě všechna okna pozavíraná, přestože byla vždy otevřená. Hasič Zahrádka rozbil jedno sekerou a protáhl jím hadici. Jenže po pár minutách klesl tlak vody, takže hasit už nešlo. Kvůli opravě potrubí měl vodojem o polovinu méně vody než obvykle.
Plameny a dým se šířily tak rychle, že mužům nezbývalo nic jiného než utéct. Dole kdosi pustil protipožární déšť a množství vody vyteklo úplně zbytečně ven. Voda k hašení byla potřeba nahoře a ne dole. Další zoufalec ulomil ventil od několika hydrantů, které se tak staly nepoužitelnými.
Aby se zachránilo hlediště, měla se spustit protipožární opona. Jenže to nešlo, protože pod ní bylo vystavěné lešení pro štukatéře. V celé budově byla tma. Hasičský sbor doprovázel na poslední cestě svého zasebevražděného kolegu na Olšany. Logicky nemohl být u divadla a hasit.
To už se sjížděli z venkova různí dobrovolníci, ale jejich krátké hadice nedosáhly do Vltavy. Profesionální sbor hasičů měl ten den testovat novou parní stříkačku a zrovna se učili „rozborku a sborku“. Než dali stříkačku dohromady, byl večer. Při výjezdu nemohli sehnat koně. Jeden pár valachů jim zapůjčil jistý venkovan. Potom zjistili, že nemají uhlí, které bylo pro provoz parní stříkačky nutností. K divadlu dorazili po 21. hodině večer, ale zbytečně. Už nebylo co hasit.
Další fraškou bylo vyšetřování požáru. Všechno se hodilo na ty dva řemeslníky. Protože se dopustili „nedbalého ošetřování ohně,“ trest byl týden vězení, zostřený dvěma dny půstu.
A slovo na závěr: Valná většina dokumentů včetně vyšetřovacích spisů zmizela hned po vyšetřování.
Zdroj:
