Článek
Jeden ze zakládajících členů skupiny Olympic Miroslav Berka měl už delší dobu problémy. To věděli všichni, kteří ho znali. Jako strýček skrblík neměl mít teoreticky problém s penězi. Hraním na klávesy vydělával velké peníze, ale před obědem v restauraci dával přednost bufetu „na stojáka“.
Za své první profesionální vystoupení dostal honorář 10 korun československých, párek s hořčicí a chleba. To mu bylo patnáct. Později doprovázel na klávesy československé hvězdy rock'n'rollu Pavla Sedláčka i Mikiho Volka. V roce 1963 spoluzakládal Olympic a jeho hvězda zazářila naplno.
S Miki Volkem se sblížil natolik až se začaly šířit řeči, že nejde jen o hudební přátelství. Berka chtěl být tím rebelem jako Volek, ale na druhou stranu měl rád peníze, což se s rebelstvím tak úplně neslučovalo. Volek vydělal a rozházel, Berka vydělal a šetřil. Alespoň první polovinu svého života.
Jako siamská dvojčata byli kojeni klasickým, dřevním rokenrolem, který v sedmdesátých letech přestával být v kurzu. Volek se utápěl v alkoholických eskapádách přikrmovaných množstvím prášků a jeho kariéra skončila. Berka se musel předělat z piana na elektrické klávesy. Programování rejstříků a efektů ho deptalo, stejně tak jako sesazení jeho idolu z trůnu rokenrolového krále.
Možná v té době a situaci se vrhnul do víru zábavy o které se domníval, že patří k životnímu stylu „high society“. Začal sázet na koně. Hrát karty v uzavřených pánských společnostech. Jenže ze zábavy se velice rychle stala vášeň. A ze špičkového rockového muzikanta se stával druhořadý hráč na elektrické klávesy a gambler. Mnohem víc prohrával, než vyhrával, a když se kvůli nedostatku financí zapletl i do pojišťovacího podvodu, bylo to na kriminál.
Problémy se přelily i do druhého manželství, protože co vydělal na honorářích, nechal v hazardu, a rodina zvyklá na luxus to přirozeně těžce nesla. Dluhy narůstaly a lichváři, se kterými se zapletl, na něj tlačili víc a víc. Navíc mu pro jeho nespolehlivost hrozil vyhazov z jeho mateřské kapely Olympic. Psychicky byl na dně.
Chodská ulice, kde Berka bydlel, je na Vinohradech. Toho dne si odpoledne sbalil kufřík, ve kterém měl jako vždy věci potřebné a nutné na koncert. Kolem druhé hodiny odpoledne se rozloučil s manželkou Petrou, která byla v sedmém měsíci těhotenství, a vyrazil. Večer hrál Olympic v Lucerně a odpolední zkoušky byly samozřejmostí. Jenže v Lucerně se už neobjevil. Ani toho večera, ani nikdy jindy.
Růžová ulice v Praze je od Chodské vzdálená asi dva a půl kilometru. Neměla zrovna nejlepší pověst, a protože byla blízko hlavního vlakového nádraží, potulovaly se tam všelijaké postavičky. Do jednoho z domů chodil Berka hrávat karty. Dům se nezamykal a ve sklepních prostorách tam přespávaly prapodivné existence. Bylo to ještě v dobách socialismu, kdy bezdomovectví a lidé spící venku nebyli tak běžně k vidění jako v letech pozdějších.
Proto jednu z obyvatelek domu nepřekvapila postava ležící pod schody. Zřejmě další z „těch z toho Hlaváku“ bylo první, co ji napadlo. Pak si všimla, že to není žádný vandrák ani bezdomovec. Čisté a drahé šaty znamenaly, že to byl muž, který o sebe pečoval. Brzy se zjistilo, že se jedná o známého muzikanta a hráče na klávesové nástroje, dvaačtyřicetiletého Miroslava Berku.
Podle vyjádření tehdejší Veřejné bezpečnosti byl uškrcený vlastním páskem. Měl se oběsit na střešních trubkách. Nikde poblíž nebyla ani židle nebo bedna, na kterou by si sebevrah musel stoupnout, aby se mohl sám oběsit. Také vyjádření paní, která ho jako první objevila „ležícího pod schody“ nějak nekorespondovalo se sebevraždou oběšením. Kufr s klávesami samozřejmě zmizel.
Lidé, co ho znali odmítli, že by se muž jeho formátu oběsil v zaplivaném domě, kam chodívali přespávat bezdomovci. Pokud by chtěl ukončit svůj život, o čemž několikrát mluvil, bylo by to v příjemném prostředí s drahým alkoholem a smrtelnou směsicí prášků.
Spíše to vypadalo na vyřizování účtů od některého z jeho věřitelů.
Oficiální zpráva konstatovala sebevraždu bez cizího zavinění.
Zdroje:
