Článek
René Lizna odešel na vycházku z nedaleké brněnské psychiatrické léčebny a lehnul na koleje. Ústavní léčba byla nařízena z důvodu žhářství.
René, který žil se svou přítelkyní deset let ve společné domácnosti, rozchod nezvládl a byt podpálil. Naštěstí v něm už nikdo nebyl. Protože to nebyl jeho první žhářský útok, skončil v psychiatrické léčebně. V červenci roku 2014 rozdal své osobní věci a odešel na povolenou vycházku. Nazpět se už nevrátil. Byl identifikován podle jizev a jeho totožnost definitivně potvrdily testy DNA.
Muž jménem René Lizna byl původně žena Eva Kováčová. Romská dívka byla už jako miminko týraná vlastní rodinou, zavíraná do sklepa, takže odebrání a umístění do kojeneckého ústavu bylo jediné možné řešení.
Bohužel v jejích šesti letech úředníci rozhodli vrátit holčičku matce. Muselo to být peklo na zemi, když se k běžnému týrání přidalo i znásilňování otcem. Trestní oznámení, které sama podala, nakonec kvůli výhružkám matky stáhla a sama se šla přihlásit sociálnímu úřadu. Ten rozhodl, že dívka patří do ústavu pro mentálně postižené.
To byl začátek tragédie, která navždy poznamenala životy mnoha lidí. Eva trpěla od malička záchvaty vzteku, často se sebepoškozovala, byla obtížně zvladatelná, ale mezi mentálně postižené pacientky rozhodně nepatřila. Aby její záchvaty vzteku a agresivity tlumili, byla dopována vysokými dávkami léků. Aby upozornila na svoji zoufalou situaci, tehdy šestnáctiletá Eva zapálila obsah šatní skříně. Byla noc, prvního listopadu roku 1984. Požár v Ústav sociální péče v Měděnci na Chomutovsku se stal jednou z největších tragédií v tehdejším Československu.
Výpovědi žhářky, personálu i požárníků se v mnohém lišily. Po osmi letech použil tragédii pro svůj, tehdy divácky úspěšný film, Filip Renč, Requiem pro panenku. V úvodních titulcích byla uvedena věta: „Film byl natočen podle skutečné události“. Se skutečnou událostí toho ale společného mnoho neměl.
Skutečnou Romku Evu hrála bledá a éterická Aňa Geislerová. Ústav v Měděnci je zobrazen jako místo plné násilí, křivd a podmínky, které tam nastolil personál, se podobají situacím ve vězení nebo koncentračním táboře. Ve skutečnosti byl ústav nejkrásnější vilou ve městě s udržovaným, velkým parkem.
Pacientky byly ve filmu nejen týrány fyzicky, přivazovány k horkému topení a krmeny odpadky. Ale hlavně byly všechny tlumeny léky do takové míry, že už ani nevěděly, čí jsou. Personál se podobal bachařům s neomezenou pravomocí, který si užíval lesbického sexu a o chovacích mluvil jako o debilech. Přesto, že požárníci s nasazením vlastních životů se snažili požár uhasit a pacientky zachránit, uhořelo dvacet šest mentálně postižených dívek.
Komunistický tisk se snažil celou událost maximálně utajit a před soudem stanuly tři ošetřovatelky a žhářka. Dvě z nich dostaly rok nepodmíněně a jedna 9 měsíců. Lékaři, kteří předepisovali nadměrné dávky tlumících léků, odsouzeni nebyli.
Eva Kováčová byla odsouzena nepodmíněně na pět let. Ale kvůli opakovanému napadení dozorce strávila za mřížemi devět let.
Po nějaké době se scénárista a novinář Josef Klíma k celé tragédii vrátil, aby se pokusil vyvrátit nepravdy, které se ve filmu objevily. Bývalým vychovatelkám se dokonce omluvil za nepravdivé zobrazení jich samotných. Jejich zničenou pověst pobyt ve vězení napravit nemohl.
Eva Kováčová byla po devíti letech, na základě milosti prezidenta republiky propuštěna na svobodu. Azyl našla u jezuitského kněze Františka Lizny. Nechala se přeoperovat na muže a změnit jméno.
René Lizna se rozhodl ukončit svůj nešťastný život 26. července 2014.
Zdroje:
