Článek
První dramaturg Národního divadla Ladislav Stroupežnický, v mládí sadista a tyran, dohnal bratra Mikoláše Alše k sebevraždě
Zvíkovský rarášek nebo Naši furianti. Lidové taškařice z vesnického prostředí dob dávno minulých. Divadelní předchůdci televizních komedií Zdeňka Trošky. Ze starší generace je málokdo viděl v divadle a nikdo je nečetl. Střední a mladá generace je zcela mimo. Ani jméno autora neslyšeli. Ladislav Stroupežnický.
Možná si někdo jeho jméno vybaví v souvislosti s Cimrmany, v jejichž představení Stroupežnický, už uznávaný dramaturg Národního divadla, nepochopil jejich hru Čechové na Řípu.
Jenže v druhé polovině 19. století si Stroupežnického jméno pamatovali moc dobře obyvatelé jihočeských Cerhonic, kde vyrůstal.
Termín „sadista“ český venkov neznal, stejně jako termín „gay“. Znal pouze slova jako darebák, grázl, dacan a syčák. Zpovykaný a rozmazlený kluk od Stroupežnických.
Stroupežnického otec byl správcem premonstrátského opatství v Cerhonicích, takže rodina to byla „hogo fogo“ a panský synáček měl pocit, že je nedotknutelný. A také byl.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Zvěsti o jeho „zvláštním“ vztahu ke zvířatům se brzy roznesly po vesnici, ale nikdo nic neřekl. Bylo lepší si hledět svého a neplést se do význačné rodiny, která měla styky.
Malý Láďa chytal ptáky, kterým vypíchnul oči a s potěšením sledoval, jak se zmateně točí v kruhu, neschopni orientace a letu. Obzvláštní zálibu měl v králících. S rozkoší jim uřezával dlouhé uši a jejich nářek plný bolesti mu zněl jako nebeská hudba. Veverka, která uvízla v jeho pasti, skončila s uřezaným ocasem a když došly nápady, zvířata pouze zabil. Ladislav Stroupežnický už od dětství trpěl sadistickými sklony, které zatím ukájel na zvířatech.
Otec usoudil, že by ho reálka v Písku mohla zklidnit a umravnit, v čemž se spletl. Studenta Ladislava vyhodili už po dvou letech. Kázeňských prohřešků bylo víc, ale když si spletl kopací míč se spolužákem, musel se poroučet a ani jeho vlivný otec na tom nemohl nic změnit.
Přátelství s rodinou Alšových odnesl nadějný a velice talentovaný malíř Jan, bratr Mikoláše Alše. Ladislav byl kluk jak panna s jemnou něžnou tvářičkou a světlými kudrnatými vlasy. Jan Aleš k němu přilnul a z přátelství se vyvinul vztah dvou dospívajících chlapců. Jenže jeden zahořel láskou a druhý měl jen další oběť svých hrátek. Vztah skončil na Velký Pátek roku 1867.
I přes svoji náklonost k Ladislavovi si Jan Aleš našel dívku. Jakmile se to jeho trýznitel dozvěděl, hned začal vyhrožovat, že jeho dívce sdělí něco velice zajímavého. Jan ihned pochopil, co by to znamenalo, vzal doma pušku s tím, že jde na čápa. Našli ho s prostřeleným srdcem. Za velké účasti pohřebních hostů položil Ladislav na rakev svého přítele kytici rudých růží.
Za tři měsíce zazněl další výstřel, který tentokrát změnil život samotnému Stroupežnickému.
Bylo mu sedmnáct a rozhodl se zahrát si tentokrát na kladného hrdinu. Na polích často pytláci kradli jetel a Ladislav měl být ten, kdo je při polním pychu dostihne a potrestá. K tomu si vzal otcovu dvojhlavňovou brokovnici a vydal se ještě s hospodářským adjunktem na pole k Radobytcům. V jetelišti zahlédl postavu s kosou a když zakřičel „stůj“, postava se dala na útěk. Ladislav byl ve střelbě na vše co se hýbalo zkušený, a tak nezaváhal a vystřelil. Postava se skácela k zemi.
Autor: J. M. Gottlieb /commons.wikimedia.org/volné dílo
Jenže střílet zvěř je něco jiného než střílet lidi. Trefeným byl František Charvát, syn hajného z Nové Obory. Když střelec uviděl, co spáchal, popadla ho hrůza a vyběhl na kopec, kde chtěl skoncovat se životem. Brokovnici si dal pod bradu a zmáčkl kohoutek.
Stále žil, s obličejem zalitým krví a strašnou bolestí hlavy. Nějak se dopotácel k rybníku Pulci a tam se zhroutil. Lidé ho našli ležícího v bahně, odkud ho zachránili vesničané, vystrašení střelbou.
Postřelený František Charvát, údajný pytlák, to odnesl sedmi broky v zádech. Ladislav Stroupežnický si ustřelil bradu, roztříštil čelist a nos. Po operaci dostal zlaté patro a voskový nos. Z pohledného hezouna se stala figura, která svým zjevem strašila děti a děsila dospělé.
Bylo jasné, že v Cerhonicích nemůže zůstat a vydal se do Prahy. Huhňající a slintající muž se zdeformovanou tváří si našel místo úředníka na magistrátu, a protože se stranil lidí, začal o samotě psát.
Povídky posílal do Humoristických listů a troufnul si i na divadelní hru. Jmenovala se Noviny a karty. Po premiéře se hrála ještě jednou a konec. Totální propadák.
V úřadu byl neoblíbený hašteřivý huhňal, který se s každým pouštěl do sporu. Měl dojem, že je nedoceněný a přehlížený. Po několika humoristických povídkách a jednom divadelním propadáku se začal podepisovat jako „Ladislav Stroupežnický, spisovatel.“
Díky protekci F. L. Riegra byl nakonec jmenován dramaturgem Národního divadla. O tom, co taková profese obnáší neměl ani ponětí, a tak se s buldočí zarputilostí pustil do práce.
Nabídky textů renomovaných českých autorů odmítal, případně upravoval nebo zesměšňoval. Ve funkci dramaturga nepůsobil ani pět let a odmítl zhruba tři sta padesát divadelních her. Neobstály ani některé hry a překlady Vrchlického nebo Zeyera.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Protože nebyl spokojen s úrovní textů, rozhodl se, že kvalitní kusy napíše sám. Tak vznikla hra „Naši furianti“. Humoreska ze života jihočeské vesnice, kterou Stroupežnický jako rodák dobře znal. Slaboduchá zápletka o obsazení místa ponocného. Byli navrženi dva kandidáti, jeden krejčí a druhý vysloužilý voják. A co z toho pošlo.
Premiéra v Národním divadle byla přijata stejně jako jeho první hra. Nezájem, neporozumění, posměšky v tisku. A protože v oné době žilo dost pamětníků Stroupežnického divokého mládí na vsi, objevily se hlasy, že měl napsat něco o tom, co vyváděl sám.
Dokonce výměnkář Kučera, který si na mladého Stroupežnického dobře pamatoval, se do novin k „Českým furiantům“ vyjádřil takto: „Takoví lidé tady nikdá nebyli, kdepak, my máme zde pořádný sedláky – ale o sobě měl napsat hru, o všech svejch darebáctvech, to bysme se nasmáli!“
I přes svůj fyzický handicap se Stroupežnický v roce 1890 oženil. Jeho ženou se stala krásná herečka Anna Turková. Co ji na fyzicky znetvořeném a silně neoblíbeném muži přitahovalo těžko říct.
Každopádně byla jedinou blízkou osobou, která ho navštěvovala poté, co se Stroupežnický nakazil tyfem. Ladislav Stroupežnický zemřel přesně pětadvacet let poté, co chtěl jako osmnáctiletý skončit sebevraždou. Bylo mu čtyřicet dva let.
Zdroje:
