Článek
Německo potřebovalo zázrak
Na jaře roku 1917 se Německé císařství nacházelo ve velmi obtížné situaci. První světová válka trvala již třetím rokem. Na západě německá armáda nedokázala rozhodnout válku proti Francii a Británii, zatímco na východě musela držet rozsáhlou frontu proti Rusku. Němečtí vojáci umírali na dvou frontách, hospodářství trpělo britskou námořní blokádou a obyvatelstvo pociťovalo stále vážnější nedostatek potravin.
Německé velení zoufale potřebovalo vyřadit jednoho z protivníků. A právě tehdy přišla z Ruska zpráva, která v Berlíně vzbudila mimořádný zájem. V březnu 1917 podle západního kalendáře padl car Mikuláš II. Petrohradské ulice ovládly demonstrace, vojáci odmítali poslušnost a carská monarchie se zhroutila.
Lenin v roce 1914
Nová ruská prozatímní vláda však Němce zklamala. Navzdory revoluci hodlala pokračovat ve válce po boku Francie a Británie. V Berlíně někdo vyslovil řečnickou otázku. Co kdyby se podařilo posílit ty ruské revolucionáře, kteří požadovali okamžité ukončení války? Jaká by byla šance na ukončení ruské fronty?
Využít ruské revolucionáře proti carismu, ale nebylo jen tak. Bylo třeba vytvořit konkrétní plán cesty, seznam Rusů vhodných pro celou akci a praktické zorganizování transportu.
Ruský emigrant a socialistický publicista, který již roku 1915 předložil německým představitelům plán na podporu revolučních sil v Rusku. Věřil, že vnitřní rozklad carského státu může Německu přinést strategické vítězství.
Alexander Parvus (Izrael Gelfand) byl neobyčejně zajímavá osobnost. Původně marxistický revolucionář, později také podnikatel a politický prostředník, který měl kontakty v socialistických kruzích i v německé diplomacii. Jeho návrhy počítaly s podporou revoluční propagandy, stávkového hnutí a separatistických tendencí uvnitř Ruské říše.
Alexander Parvus
Německé úřady podobné možnosti skutečně zkoumaly a financovaly. Ale Parvus nebyl jediným autorem německé politiky destabilizace Ruska a nelze mu bez výhrad připisovat konkrétní plán zaplombovaného vagonu. Ten měl poněkud jiný původ.
Jeden z Leninových politických soupeřů přišel v březnu 1917 s návrhem, aby ruští emigranti projeli Německem výměnou za německé a rakousko-uherské civilisty internované v Rusku. To je na celé věci zvláštní. Myšlenka průjezdu přes nepřátelské Německo nevznikla uvnitř německé tajné služby. Diskutovali o ní samotní ruští emigranti. Lenin tento návrh okamžitě pochopil jako příležitost.
Fritz Platten byl švýcarský socialista, který převzal praktická jednání s německým vyslanectvím v Bernu, dohodl podmínky přepravy a doprovázel skupinu přes Německo. Právě Platten se stal jednou z nejdůležitějších postav celé operace. Fungoval jako prostředník mezi dvěma stranami, které si navzájem hluboce nedůvěřovaly. Dokumenty o jednáních, podmínkách přepravy i původním Martovově návrhu se zachovaly.
Fritz Platten
Proč se Lenin vůbec chtěl vrátit? Lenin žil v době únorové revoluce v Curychu. Bylo mu 46 let a v ruské emigraci strávil podstatnou část svého dospělého života. Když se dozvěděl o pádu cara, bylo mu jasné, že nastala příležitost, na kterou čekal.
Zpočátku ovšem nebylo vůbec jisté, že bolševici dokážou revoluci ovládnout. V Rusku působily mnohem početnější a vlivnější politické proudy. Prozatímní vláda měla významnou podporu a část socialistů ji alespoň podmíněně uznávala. Lenin však chtěl prosazovat mnohem radikálnější program. Žádnou podporu prozatímní vládě, převod moci na sověty a ukončení účasti Ruska ve válce.
Problém byl v tom, že se nacházel tisíce kilometrů od centra událostí. A cesta domů byla prakticky zablokovaná. Přes Francii a Británii se obával cestovat, protože obě mocnosti měly zájem na pokračování ruského válečného úsilí. Lenin byl známým odpůrcem války a britské úřady mohly jeho průjezd zadržet či znemožnit.
Přes Německo zase vedla cesta územím nepřítele. Ruští vlastenci by ji mohli považovat za zradu. Lenin dokonce uvažoval o cestě na cizí doklady a o použití paruky. Jeho korespondence o této možnosti je uchována v ruském státním archivu. A přesto nakonec zvítězila právě německá varianta. Němci nemuseli Lenina a další na návrat do Ruska lákat. Potřebovali mu pouze otevřít cestu.
Dne 15. 12. 1917 bylo podepsáno příměří mezi Ruskem a Německem
Únorová revoluce vyvolala mezi ruskými politickými emigranty po celé Evropě obrovskou vlnu nadšení. Lidé, kteří odešli před carskou policií, vězením nebo vyhnanstvím, se najednou mohli vrátit do vlasti. Nová vláda vyhlásila politickou amnestii. Exil, který mnozí považovali za dlouhodobý nebo trvalý, mohl skončit.
Emigranti se proto začali sami organizovat. Vznikaly seznamy zájemců o návrat, probíhala jednání mezi jednotlivými socialistickými skupinami a hledaly se průjezdní trasy. Německá strana získala možnost ovlivnit situaci tím, že nabídla průchod svým územím.
V Leninově skupině nakonec cestovalo 32 politických emigrantů, včetně žen a dětí. Nebyli to pouze bolševici. Zastoupeny byly i další socialistické proudy. Mezi cestujícími byli Leninova manželka Naděžda Krupská, Grigorij Zinovjev a Karl Radek. Němci tedy nepřivezli do Ruska náhodně sesbíranou skupinu politických agitátorů. Umožnili návrat lidem, kteří už dávno usilovali o revoluci.
Zaplombovaný vagon se později stal symbolem návratu ruských bolševiků do země. Smyslem „zaplombování“ bylo vytvořit zvláštní režim přepravy. Podle dohody měl mít vagon postavení podobné exteritoriálnímu prostoru. Německé úřady neměly kontrolovat cestovní pasy ani zavazadla. Cestující neměli vystupovat a němečtí úředníci s nimi neměli volně komunikovat.
Pro Lenina to byla zásadní věc. Nechtěl být fotografován při přátelském setkání s německými představiteli ani vzbudit dojem, že dostává od císařské vlády instrukce. Uvnitř vagonu byla dokonce vyznačena čára oddělující prostor ruských emigrantů od německého doprovodu. Podmínky transportu zahrnovaly mimo jiné i zaplacení jízdenek podle běžného tarifu. To vše mělo umožnit oběma stranám tvrdit, že jde pouze o tranzit politických uprchlíků, nikoliv o přímou spolupráci.
Lokomotiva M-293, která v srpnu 1917 přivezla vlak s Leninem
Vagon tedy nebyl absolutně izolovaným prostorem. Byla to především politická a diplomatická konstrukce, která měla omezit kontakty a poskytnout Leninovi určitou ochranu před obviněním ze spolupráce s Německem. 10. dubna nastoupila v Curychu Leninova skupina do vlaku a přes švýcarsko-německou hranici pokračovala směrem do německého vnitrozemí. Vlak projížděl přes jižní a střední Německo a pokračoval na sever k pobřeží Baltského moře. Po přeplutí Baltu trajektem ze Sassnitzu do Trelleborgu pokračovala skupina po železnici do Stockholmu. Následovala cesta na sever přes Švédsko, přechod hranice u Tornia a železniční cesta přes Finsko, tehdy součást Ruska. Lenin dorazil na Finské nádraží, kde ho čekalo veřejné přivítání a kde také začal jeho politický boj o ovládnutí Ruska.
Německé úřady zajistily průjezd, ale nešlo o dokonale utajenou operaci. Zprávy o cestě pronikaly do tisku a po příjezdu do Ruska se její okolnosti staly předmětem veřejných politických sporů. Z německého pohledu bylo podstatné především to, aby se transport uskutečnil bez incidentu a aby revolucionáři dorazili do Ruska.
Otázka financování celé operace je dodnes ne zcela jasná. Německé císařství skutečně podporovalo různé aktivity, které měly oslabit Rusko. Součástí této politiky byly i finanční prostředky určené na propagandu a podporu protiválečných či revolučních kruhů. Ale přímý důkaz, že by Lenin osobně přijímal německé peníze a řídil se pokyny Berlína neexistuje.
Lenin nebyl jednoduše německou loutkou. Německé císařství a bolševici měli na krátkou dobu společný zájem. Tím bylo ukončení účasti Ruska ve válce. Ale každá strana sledovala úplně jiný konečný cíl.
Lenin dorazil do Petrohradu 16. dubna 1917, tedy 3. dubna podle tehdy používaného ruského juliánského kalendáře. Na Finském nádraží ho vítali příznivci a představitelé revolučního hnutí. Lenin ovšem téměř okamžitě začal prosazovat program, který šokoval i některé jeho spolustraníky. Odmítal spolupráci s prozatímní vládou, požadoval ukončení války a převod moci na sověty. Jeho dubnové teze se staly významným obratem bolševické strategie.
Lenin s ženou a sestrou v Moskvě v květnu 1918
V následujících měsících Rusko zasáhly další krize. Vojenská ofenziva prozatímní vlády selhala, hospodářská situace se zhoršovala a rostla nedůvěra vojáků i dělníků vůči dosavadnímu vedení státu. Bolševici dokázali této situace využít. V listopadu 1917 podle západního kalendáře provedli v Petrohradě převrat a svrhli prozatímní vládu a Lenin se dostal k moci.
Dne 3. března 1918 byl podepsán Brestlitevský mír. Sovětské Rusko podepsalo s Německem a jeho spojenci mírovou smlouvu, která znamenala odchod Ruska z první světové války za mimořádně tvrdých územních a politických podmínek. Z krátkodobého hlediska se tedy německá strategie podařila.
Rusko vystoupilo z války a Německo mohlo přesunout část svých sil ze východní fronty na západ a připravit velkou jarní ofenzivu roku 1918. Brestlitevský mír navíc poskytl Německu značné strategické a hospodářské výhody ve východní Evropě.
Jenže tyto úspěchy měly krátké trvání. Německá ofenziva na západě nedokázala přinést rozhodující vítězství. Spojenci, posílení americkými jednotkami, přešli do protiútoku. Nakonec v listopadu 1918 Německo stejně kapitulovalo.
Brestlitevská smlouva ztratila platnost a císařství, které Leninovi umožnilo cestu přes své území, přestalo existovat. Německá politika tedy dosáhla důležitého bezprostředního cíle, ale nezajistila Německu vítězství ve světové válce. A z dlouhodobého hlediska pomohla urychlit vznik bolševického státu, jehož revoluční ideologie ohrožovala i německé společenské uspořádání.
Zdroje:
Catherine Merridaleová Lenin ve vlaku, Argo 2018
