Článek
Požehnaná událost může v životě společnosti znamenat mnohé. A ne pro všechny může být požehnaná. V roce 1826 v Osmanské říši nebyla rozhodně požehnaná pro desítky tisíc janičářů. Jejich vzpoura proti sultánovi nebyla v historii první, ale poslední. Sultán Mahmut II. byl připraven. Vzpouru potlačil, přes šest tisíc janičářů za to zaplatilo životem. Ostatní byli buď uvězněni nebo opustili Osmanskou říši.
Ještě nedávno představovali hrozbu pro celou křesťanskou civilizaci. Elitní armáda, první svého druhu na území Evropy. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Z dokonale vycvičených vojáků, před kterými se třásla Evropa, se stala zdegenerovaná společenská vrstva. Přítěž a paraziti na Osmanské říši. Naprostý debakl během zásahu proti řeckému povstání zpečetil jejich osud.
Sultán Mahmut II. si byl vědom omylu svého předchůdce, který se v roce 1807 pokusil janičáře zlikvidovat a pozdě zjistil, že na to nemá. Zřídil nové vojenské jednotky a do každého praporu přesunul 150 janičářů. Vše si pro jistotu nechal ještě posvětit nejvyššími duchovními, aby jeho jednání bylo ospravedlnitelné i z pohledu víry. A v paláci Topkapi shromáždil celý arzenál pro případ, kdyby se to celé nějak zvrtlo.
Většina janičářů nesouhlasila s novými pořádky, které ohrožovaly jejich postavení ve společnosti. Masné náměstí, Et Meydan byl vyklizen a připraven pro slavnostní přehlídku janičářských oddílů. K té mělo dojít 12. června 1826 a janičáři ji chtěli využít k povstání. Obrácení kotlů na vaření dnem vzhůru dne 14. června 1826 bylo znamením pro vypuknutí povstání.
Vzbouřenci se dostali na Koňské náměstí, kde provolávali smrt sultánovi i všem duchovním, kteří při něm stáli. Za sultánem stálo asi čtrnáct tisíc vojáků, janičářů bylo kolem dvaceti tisíc. Slovo měl nejvyšší muftí, který z pozice své autority rozhodl o jejich osudu. Jeho odpověď vstoupila do dějin, ale zároveň podepsala rozsudek smrti nad janičáři: „Jestliže krutí a zlí muži zaútočí na tvé bratry, bojuj s nimi a pošli je zpět k jejich přirozenému soudci.“
Druhý den se na sultánovu výzvu shromáždilo kolem paláce několik desítek tisíc lidí. Janičáři ustoupili a stáhli se i s děly do svých kasáren na Et Meydanu. Obě strany spustily ostřelování z kanonů. Dřevěná kasárna se během půl hodiny ocitla v plamenech a přestala poskytovat úkryt. Vojáci postupovali blíž a co nerozstřílela děla, zlikvidovaly muškety.
Ti z janičářů, kteří přežili děsivou kanonádu, byli na Et Meydanu uškrceni nebo sťati. Mahmud II. vydal dekret o zrušení jejich sboru, který byl rychle rozeslán do všech provincií Osmanské říše. Během několika dnů byli bez varování povražděni i janičáři v odlehlých koutech impéria. Jejich hlavní duchovní příznivec, řád Bektášia, byl zakázán.
Tato takzvaná Požehnaná událost zůstala v paměti lidu ještě dlouho poté. Na náměstí byl strom, na kterém janičáři věšeli pro výstrahu ty, kteří se jim znelíbili. Nyní kolem téhož stromu byly vztyčeny desítky kůlů, na které byli naraženi zajatci.
Tak byl dokončen pokus sultána Selima III. o likvidaci janičářů. Ten v roce 1808 neuspěl a jeho snahy o modernizaci nejen armády, ale i celé státní zprávy, skončily v krvi reformistů. Sám sultán byl ve „zlaté kleci“ uškrcen, když byl na modlitbách. Jenže se katovi nechtěl jen tak vzdát a hedvábná šňůra, kterou se exekuce vykonávala, na jeho usmrcení nestačila. Nakonec zkrvavené tělo našli sloužící na vnitřním nádvoří paláce.
Po zlikvidování janičářů pokračovaly reformy Mahmuta II. Nová armáda spadala přímo pod kontrolu sultána. V Cařihradě bylo zřízeno vrchní armádní velitelství, čímž skončilo roztříštění jednotlivých armád rozmístěných po celé říši.
Zdroje:
