Článek
Byla to pomsta za přepadení ustupující německé vojenské kolony. Němce nepřepadli odvedení vesničané, ale partyzánská skupina Jermak, která po akci zbaběle utekla a nechala vesnici na pospas zuřícím Němcům.
V sobotu 28. dubna 1945 přijeli do Vícova tři němečtí důstojníci a žádali starostu o ubytování sto padesáti vojínů a důstojníků. Škola ani hospoda nevyhovovaly a důstojníci odjeli hledat jinam. Na první pohled bezvýznamná zpráva se večer v hospodě šířila stůl od stolu. Dva cizí muži se zájmem naslouchali a později si ještě jednou nechali všechno znovu převyprávět. Slušně rusky poděkovali a zmizeli ve tmě.
Že se v okolních lesích skrývala partyzánská skupina Jermak bylo veřejným tajemstvím. Kolem desáté hodiny večer vešli do hospody dva partyzáni a všem přítomným přikázali odejít. Kdo neuposlechne bude zastřelen. Další ze skupiny přestříhali telefonní dráty a usadili se v několika domech podél hlavní silnice.
Teprve poté vesničané pochopili, co mají partyzáni v úmyslu. Přepadnout kolonu ustupujících německých vojáků přímo ve vesnici. Velitel Jermaku kapitán Volkov se v hospodě naléval alkoholem a odmítal s kýmkoliv diskutovat. Několikrát se ho pokoušel starosta i další z vedení obce odradit od šíleného plánu, ale marně. Volkov už značně opilý mlátil pěstí do stolu a sprostě rusky nadával. Poté se odpotácel do jednoho z domů, který si vybral za svoji základnu.
V jedenáct hodin večer projížděla obcí německá autokolona a partyzáni spustili palbu. Zatímco stříleli z obsazených domů, jejich majitelé se hrůzou třásli ve sklepech.
Střelba trvala asi dvě hodiny. V tu dobu byl velitel partyzánů Pavel Volkov ukrytý v příkopu přibližně v polovině obsazené ulice. Po zneškodnění kolony vystřelil raketu na znamení, že akce skončila. V tu chvíli někdo vypálil kulku, která Volkova zasáhla do zad. Nikdo nezjistil, zda to byla náhoda nebo likvidace velitele od vlastních mužů.
Výsledkem celé operace bylo zničení pěti vojenských aut. Devět vojáků bylo zastřelených a unikl pouze jeden zraněný německý poručík. Osm partyzánů bylo zraněno a všichni uprchli do lesů. Bylo jasné, že pomsta Němců na sebe nenechá dlouho čekat.
Druhý den v neděli 29. dubna 1945 kolem jedenácté hodiny dopoledne dorazila do Vícova popravčí četa SS. Vesnice byla obklíčena a nikdo nesměl ven.
Němci nařídili starostovi svolat na náves všechny muže starší šestnácti let. Dvě stovky jich potom nahnali na statek, kde čekali, co s nimi bude. Pod pohrůžkou zastření všech, pokud nevystoupí ti, co spolupracovali s partyzány, vystoupilo dvanáct mužů. Deset z nich bylo nuceno vlézt na korbu nákladního vozu, který odjel. Živé už je nikdo nespatřil.
Od východu postupovala Rudá armáda a prchající Němci byli před ní jen dvacet kilometrů. V Praze vypuklo povstání a v Remeši 7. května podepsal Alfred Jodl kapitulaci.
Bylo po válce, ale ve Vícově oslavy neprobíhaly. Místní měli jiné starosti. Rodiny pohřešovaných stále bezvýsledně pátraly po deseti odvlečených mužích.
Až 30. května při úklidu školy v nedaleké obci Suchý našel učitel Ladislav Raab pánské hodinky a služební knížku jednoho z nezvěstných. A v ní tužkou vepsaný zápis:
„Deset z Vícova nevinných čeká snad na popravu, odchází jeden po druhém – Blaha, Dočkal, Král, Klváček, Vítek….“
Jiným rukopisem připsáno:
,,Nevinní z Vícova, o třetí hodině ranní, 30. dubna. Ode všech sbohem.“
Až 13. června na bramborovém poli našla pátrající dvojice gumové boty a zelené kalhoty. Těla všech mužů byla nalezena zahrabána ve dvou jámách. Pozůstalí i místní lékař, který znal své pacienty, potvrdili identitu zavražděných. Exhumace prokázala, že muži byli nelidsky mučeni. Někteří měli stržené nehty, vypíchnuté oči, zlámané kosti. Všichni byli nakonec zastřeleni zezadu do hlavy.
Sepsáním celé tragédie včetně výpovědí rodinných příslušníků zavražděných byl pověřen prof. Župka, který ve Vícově bydlel až do podzimu roku 1945. Následujícího roku byl rukopis připraven do tisku. V červenci téhož roku měla být kniha předána prezidentu Benešovi při jeho návštěvě Prostějova. K tomu už nedošlo. Kniha byla vrácena autorovi s doporučením ji nešířit a s vytrženými stránkami. Dalších čtyřicet let se o tragédii veřejně nemluvilo.
Každý rok ve výroční den popravy vícovských občanů přijížděli bývalí partyzáni uctít jejich památku. Z pozůstalých se takových akcí nikdo neúčastnil. Všichni dobře věděli, kdo byl hlavním viníkem této tragédie.
Zdroje:
