Článek
Když normalita obdivuje abnormalitu
Muž závislý na heroinu, homosexuál v době, kdy homosexualita znamenala společenské stigma a často i konflikt se zákonem, člověk pohybující se mezi narkomany, dealery, prostituty a lidmi nejrůznějšího okraje, muž, který zastřelil svou ženu, je dnes klasikem americké literatury. Jeho knihy leží v univerzitních knihovnách, píší se o nich diplomové práce a jeho rozstříhané věty jsou předmětem spořádaných seminárních diskusí.
Je na tom něco téměř komického. Studenti z dobrých rodin sedí v posluchárně, mají před sebou notebooky, poznámky a vyhlídku na kariéru a diskutují o Nahém obědě. Profesor vysvětluje podvratnost textu. Na konci semestru z něho možná bude zkouška. Abnormalita byla přijata normalitou. Otázka zní: kdo koho vlastně porazil?
William Burrough se zákuskem a skleničkou při svých sedmdesátých narozeninách
Burroughs nebyl dítě ulice. Narodil se roku 1914 do dobře situované rodiny v St. Louis. Jeho dědeček byl vynálezce William Seward Burroughs I., jehož jméno nesla firma vyrábějící počítací stroje. Mladý William chodil do dobrých škol a vystudoval Harvard. Na papíře měl tedy všechny předpoklady pro život, který americká společnost považovala za úspěšný. Nevybral si ho. Nebo nedokázal a zřejmě ani nechtěl v jeho hranicích zůstat.
Jeho život se začal pohybovat jiným směrem. Drogy, psychiatrie, homosexualita, zbraně, drobná kriminalita, podsvětí, neustálé cestování. New York, Mexiko, Tanger, Paříž, Londýn. Kolem něj se objevovali lidé, kteří se později stali legendami beat generation. Allen Ginsberg a Jack Kerouac. Jenže Burroughs byl i mezi nimi zvláštní případ.
Kerouac mohl být romantickým tulákem amerických silnic a Ginsberg básníkem sexuální a duchovní vzpoury. Burroughs připomínal spíš člověka, který už někde zahlédl mechanismus ukrytý za kulisami světa a od té chvíle ho nedokázal přestat hledat. Byl starší, chladnější a mnohem temnější.
Ve Vídni roku 1937 uzavřel Burroughs sňatek s Ilse Klapperovou, židovskou ženou prchající před nacismem. Nebyl to romantický sňatek z lásky. Manželství mělo Ilse pomoci získat možnost odejít do Spojených států. Je to jedna z těch epizod, které se do jednoduchého obrazu Burroughse příliš nehodí. Protože jednoduchý obraz chce buď hrdinu, nebo padoucha. Burroughs však pohodlně nezapadá ani do jedné role.
Člověk může někomu pomoci uniknout před nacisty a současně vést život, který ničí lidi kolem něj. Může být inteligentní, velkorysý, krutý, závislý, fascinující i nesnesitelný. Nemusí si vybrat jedinou vlastnost, aby nám usnadnil pozdější životopis.
Nejtemnější okamžik jeho života přišel 6. září 1951 v Mexico City. Burroughs zastřelil Joan Vollmerovou. Kolem události později vznikla legenda o „Vilému Tellovi“: Burroughs měl pistolí sestřelit sklenici, nebo zátku od šampaňského, kterou si Joan položila na hlavu. Kulka ji místo toho zasáhla do hlavy a zabila.
William Burroughs, portrét z roku 1997
Je lákavé tuto scénu vyprávět jako další bizarní historku z divokého života beatniků. Alkohol, pistole, večírek, šílený nápad a tragédie. Joan Vollmerová zemřela ve věku osmadvaceti let. Burroughs držel zbraň. Okolnosti a pozdější výpovědi se v detailech rozcházejí, ale tento základní fakt zůstává.
Sám Burroughs později spojoval její smrt se vznikem své spisovatelské dráhy. Psal o „ošklivém duchu“, který jej měl přimět ke střelbě, a tvrdil, že nebýt Joaniny smrti, nikdy by se nestal spisovatelem. Takové vyznání je docela děsivé, ale zároveň klíčové. Protože u Burroughse se život a literatura neustále proplétají způsobem, který odmítá útěchu. Z tragédie nevznikne vykoupení. Psaním se ze zločinu nevypíše. Ale vznikne další text.
Drogy u Burroughse nebyly krátkou mladickou epizodou. Byly jednou z ústředních zkušeností jeho života. Heroin znal zevnitř nejen jako látku, ale jako systém. Závislost ho fascinovala právě tím, jak dokonale dokáže ovládnout člověka. Jeho raná kniha Junky proto není jen vyprávěním o narkomanech. Už v ní se objevuje téma, které Burroughse bude pronásledovat celý život. Tím tématem je „kontrola“.
Narkoman nepotřebuje přesvědčování, ani ideologii. Nemusí se mu vysvětlovat, co má dělat a co dělat nemá. On má pouze potřebu další dávky. A Burroughs postupně začal tento mechanismus vidět všude. V politice, reklamě, sexu, médiích, institucích i v lidském těle. A nakonec i v jazyce.
Nešlo mu pouze o to popsat svět narkomanů, homosexuálů, podvodníků a lidí na okraji. Pokoušel se přijít na to, co člověka ovládá. Droga byla jen nejviditelnější verzí něčeho mnohem většího.
A potom přišla kniha, která z něj udělala Burroughse. „Nahý oběd“. Nazývat ji románem je trochu zavádějící, protože čtenář očekávající román může už po několika stránkách nabýt dojmu, že se mu kniha rozpadla v rukou.
Text přeskakuje, mutuje, vrací se, vytváří groteskní obrazy sexu, drog, násilí, medicíny, byrokracie a moci. Postavy se objevují a mizí. Těla mění funkce. Instituce připomínají halucinaci. Kniha se dostala do centra soudních sporů o obscénnost a zároveň postupně do centra moderní americké literatury.
Což je samo o sobě burroughsovsky docela vtipné. Společnost nejprve řeší, zda by se kniha vůbec směla prodávat a o několik desetiletí později ji zařadí do studijních programů.
William Burroughs 1973
Pak Burroughs spolu se svým kamarádem umělcem Brionem Gysinem začal dělat něco ještě podivnějšího. Stříhat texty. Vezmete stránku, rozřezáte ji a jednotlivé části přemístíte. Spojíte fragmenty, které původně neměly stát vedle sebe a čtete, co vzniklo. Oficiální název takové metody he „Cut-up“.
Na první pohled dětská hra nebo trik avantgardy. Jenže co když se rozbitím textu objeví něco, co v něm celou dobu bylo, ale nebylo na první pohled patrné? Burroughs chtěl narušit samotný mechanismus, kterým jazyk organizuje skutečnost. „Language is a virus,“ zní jedna z myšlenek, které jsou s ním nejsilněji spojeny. Jazyk jako virus.
Něco, co vstoupilo do člověka, množí se v něm a používá ho ke svému vlastnímu šíření. Už to není literární hra. Pokud nás jazyk kontroluje, proč ho nerozstříhat? Jestliže věty vytvářejí předvídatelné myšlení, proč je nerozbít? Když systém vytváří řád, který nás drží uvnitř, uděláme do systému díru a podíváme se, co jí proleze. Obvykle nepoužitelný člověk.
Burroughs je fascinující také tím, jak obtížně se dá použít jako morální vzor. Byl všechno možné, jen ne vzor muže pro školní nástěnku. Byl dlouhá léta závislý na drogách. Fascinovaly ho zbraně. Jeho sexuální život stál zcela mimo tehdejší společenské normy. Dokázal být chladný a sebestředný. A především existuje Joan Vollmerová, jejíž smrt nelze odstranit žádnou literární teorií.
Abnormalita vstupuje do posluchárny a tady začíná skutečný paradox Williama S. Burroughse. Mladí lidé sedí kolem stolu a diskutují o podvratnosti Nahého oběda. Někteří pocházejí z dobře situovaných rodin. Studují, aby získali titul. Titul jim pomůže získat zaměstnání. Zaměstnání jim umožní vybudovat kariéru a stát se vzornými občany, pilíři společnosti, ke které měl Burroughs hlubokou nedůvěru.
Když přednáška na téma „William S. Burroughs – Language, Power and Control“ skončí, posluchači si sbalí poznámky a odejdou. Někdo na pohovor do banky, jiný do reklamní agentury. Jednou skončí v korporaci, která má vlastní oddělení marketingu, interní komunikační strategii, pravidla, formuláře, identifikační karty a software sledující produktivitu zaměstnanců.
William Burroughs
Burroughs by se tomu musel chechtat, protože právě o systémech kontroly celý život psal. Zvítězila společnost nebo Burroughse nakonec zkrotila. Dokud byl živý, byl nebezpečný, obscénní a nepohodlný. Když zemřel a jeho dílo získalo dostatečnou historickou vzdálenost, mohl být přeměněn na kulturní objekt.
Nebezpečný člověk se změnil v respektovaného spisovatele, z drog se stalo diskuzní téma. Ze sexuality akademická studie a chaos dostal ISBN. (Mezinárodní kód: Třináctimístné číslo, které jednoznačně určuje konkrétní vydání a formát knihy).
To je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak může normalita zacházet s abnormalitou. Nemusí být zničena, stačí ji katalogizovat. Tak Burroughs pronikl do společnosti. Muž, jehož knihy byly považovány za obscénní dnes čtou lidé, kteří by si za jeho života o něj neopřeli ani kolo.
A jestli měl Burroughs alespoň trochu pravdu v tom, že jazyk funguje jako virus, pak je to téměř dokonalý konec příběhu. Virus se dostal dovnitř.
Společnost potřebuje své zrůdy a Burroughs přitom není jediný. Lidé, kteří porušují pravidla jsou pro konzumní společnost potřební. Za jejich života je často považuje za šílence, narkomany, obscénní existence, asociály nebo kriminálníky. Později jejich knihy vydává v krásných vazbách, jejich obrazy věší do muzeí a jejich výroky tiskne na trička.
Člověk, který celý život podezíral systémy kontroly, byl nakonec sám zařazen do jednoho z nejdokonalejších systémů třídění, jaké jsme vytvořili. Do kulturního kánonu. Má své místo v knihovně, signaturu, životopis a odbornou literaturu. Chaos byl popsán, očíslován a uložen do police.
Pokud vás baví podobné příběhy z historie, cest a života zajímavých lidí, můžete mě sledovat. Nový příběh zveřejňuji každý den.
Více než 700 článků autora JAN VALTR https://medium.seznam.cz
Zdroje:
William Seward Burroughs Nahý oběd, Arcadia 1994
William Seward Burroughs Západní země, Maťa2004
William Seward Burroughs Města rudých nocí, Volvox Globator1999
