Článek
O hrdinech tak zvaného Pražského jara toho za necelých šedesát let bylo napsáno mnoho. O lidské tváři socialismu, o starých stalinistech, ze kterých se stali miláčci národa. Černík, Smrkovský, Dubček, Svoboda, to je naše obroda. Jejich portréty zdobily kanceláře i autobusové čekárny. Drželi se Marxe a Lenina jako přibití, ale nabízeli naši, českou cestu socialismu. Stalin už byl tabu a jeho pohrobci si opět užívali přízně davu.
Po srpnu roku 1968 se objevovaly na zdech různé nápisy od těch umírněných typu „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil“ až po ty agresivní, prahnoucí po krvi. Sousedovi neznámý psavec napsal na cihlovou zeď vápnem adresnou výhružku, která i po opakovaném drhnutí rýžákem a mýdlovou vodou byla čitelná ještě další rok. Nakonec bylo chudákovi vřele soudružsky doporučeno, aby zeď omítnul a nápis tak definitivně zmizel.
„Koldera a Bilaka, pověsíme za ptáka“ tam stálo velkým hůlkovým písmem.
Samozřejmě, že nikdo nikoho za nic nepověsil. Byl to jen bezvýznamný, nic neříkající výkřik a názor na dva soudruhy. Ten druhý, Vasil Bilak, byl po dalších dvacet let snad nejvíce nenáviděnou postavou z bolševické věrchušky. Přitom nebyl jediný, kdo pozval soudruhy ze spřátelených armád k potlačení kontrarevoluce. Ale byla to kreatura tak ubohá, že i v tom panoptiku tesilových bolševiků přečnívala ostatní o hlavu.
Autor neznámý/cs.wikipedia.org/volné dílo
Vlastně se ani Bilak nejmenoval. Narodil se jako Vasil Guyla v rusínské obci Krajná Bystrá. Jeho rodiče se seznámili v Americe, kde byl Vasilův otec pětkrát za prací. Tehdy ještě Amerika nepáchla pekelnou sírou a imperialisty nebylo třeba ničit jako amerického brouka mandelinku bramborovou. Z devíti sourozenců zůstali naživu jen dva. Otec zemřel, když byly Vasilovi tři roky. Matka se znovu vdala za stejného „amerikána“, opilce a násilníka, jako byl ten první.
Bratr Dmitrij se vyučil řezníkem a Vasil dělal pacholka u kováře v Kapišovej. Po dvou letech odešel do Hradce Králové za bratrem, kde se vyučil krejčím. Dva roky před vypuknutím války se usadil v Bratislavě a začal jako pomocník v krejčovské dílně. Vstoupil do Rudých odborů a podal si přihlášku do komunistické strany. Ale ta se někde zatoulala, takže z toho nic nebylo. Podobný osud stihl i přihlášku druhou.
Během války ve fašistické armádě Slovenského štátu cenzuroval poštu a poté pracoval v krejčovské dílně. Pozdější báchorky o jeho statečném působení ve Slovenském národním povstání, kde byl zraněn, nemají žádné věrohodné opodstatnění. Po porážce povstání žil v Bratislavě a po skončení války se napotřetí stal členem komunistické strany.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
A tady se zrodil nový člověk, nový Vasil Gulya, nyní Bilak. Už žádný krejčí, ale profesionální aparátčík, ideově vyspělý „súdruh“. Bolševický funkcionář z řad rychle kvašených nevzdělaných dělnických kádrů, od roku 1953 nositel akademického titulu „doktor“. Doktor Vasil Bilak. Kdo by si pomyslel, že z pacholka od krav, který se nikdy nenaučil pořádně slovensky, natož česky bude doktor. RSDr. Rodné strany doktor.
Hvězdná hodina doktora Bilaka měla teprve přijít. Kulisy pro tragikomické drama byly připravené. Herci s patřičnou dávkou trémy, jako při každé premiéře.
Byl 3. srpen 1968. V bratislavském hotelu Sorea se sešli vazalové, aby přísahali svému vládci lásku a věrnost na rudou pěticípou hvězdu. Vykrmený báťuška Brežněv přijal zdravici poddaných a hned se pustil do práce. Času nebylo nazbyt. Pomýlená skupina soudruhů, vedená lehce zmateným a silně naivním Dubčekem, si užívala poslední tři měsíce své jepičí slávy. Jeho zdatný fámulus Smrkovský už musel vědět, jakými metodami ruský gosudar prosazuje svoji vůli. Jako velitel lidových milicí, ozbrojené pěsti dělnické třídy, v únoru 1948 s tím měl bohaté zkušenosti.
V hotelu Sorea na pánském záchodku nervózně podupával pomenší bolševik. Pošilhával po dveřích, kterými po několika nekonečných minutách prošel další tesilový soudruh. Ten první se jmenoval Vasil Bilak, druhý Petro Šelest. Ani jeden neměl potřebu použít pisoár nebo uzavřenou kabinku. Bilak vyndal chvějící se rukou z náprsní kapsy saka obálku a nervózně ji předal členu moskevského politbyra Šelestovi.
Tak měla proběhnout akce, která výrazně ovlivnila životy milionů lidí v Československu na dalších dvacet let. Fraška na pánských záchodech. Ona obálka raketově vystřelila bezvýznamného, šedivého aparátčíka na vrchol moci a legitimizovala okupaci země vojsky Varšavské smlouvy.
List uvnitř byl později označován jako „zvací dopis“. Přestože byl podepsán pěti komunisty, nevzdělaný doktor Bilak, bývalý pacholek od krav z něho získal nejvíc. Obávaný, vysmívaný, karikovaný Rusín se stal druhým nejvýše postaveným člověkem v Československu. Stal se synonymem zrady, hned za parašutistou a zrádcem Čurdou.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Samozřejmě, jak je komunistickým zvykem, svůj podpis pod zvacím dopisem do konce života popíral.
„K ničemu, co jsem neudělal, se nemůžu přiznat“, tvrdil. Jako by neznal komunistické metody výslechu, které přinutily jiné komunisty přiznat se ke špionáži pro nepřítele, k rozvracení republiky, k osnování atentátů a svržení lidově demokratického zřízení.
„To mohu odpřisáhnout křesťansky, občansky i ledajak“. Starý neznaboh a bolševik už si bral na pomoc i křesťanství.
Lid nejenže vymýšlel vtipy a parodie na krejčího akademika, ale přál mu ještě vyšší ocenění než pouhý doktorát rodné strany. Třeba Nobelovu cenu za medicínu. Protože dokázal transplantovat srdce Evropy do análního otvoru Sovětskému svazu.
Seznam:
