Článek
Tajemná a magická hora Plešivec (654 m)
Kdysi dávno, v mladší době bronzové, přebývala v Čechách společnost, označená termínem Knovízká kultura. Pojmenovaná podle rozsáhlého naleziště podle obce Knovíz u Kladna. Jedno z největších, ne-li největší hradiště této kultury bylo na vrcholku Brdské hory Plešivec. Dnes je vrchol cílem mnoha výletníků, protože výstup není nijak namáhavý, zato rozhled z hory úchvatný.
Přestože jednotlivé okolní vrchy brdského pohoří na sebe dobře navazují, Plešivec jako samotář stojí mírně stranou. Na vrchol vedou dvě cesty. Jedna pojmenovaná jako Eliščina, ale nikde jsem se nedočetl po jaké nebo čí Elišce dostala jméno. Druhá cesta zvaná Francouzská dostala své označení po francouzských vojácích. Během válek o rakouské dědictví v roce 1740 táhly francouzské jednotky krajem. Přes Jince a Lochovice do Prahy. Údolí podél řeky Litavky bylo bažinaté a nevyhovovalo přepravě těžké artilerie. Armáda si tedy vybrala pro další postup hustě zarostlý západní svah Plešivce nad obcí Rejkovice. Asi se dost nadřeli, protože museli vysekávat cestu, klestit průchod ale zase položili základ dnešní cesty.
Počátek mladší doby bronzové byl ve střední Evropě zlom. Časy byly neklidné a někdy se o této době hovoří jako o „stěhování národů“. Z tohoto podhoubí vyrostlo na Plešivci opevněné hradiště, jedno z nejdůležitějších v Čechách. Prokazatelně už funguje v mladší době bronzové, kdy bylo obydleno již zmíněnou knovízskou kulturou.
Hradiště se dělí s pomocí valů na dvě části, vnější a vnitřní, což dohromady představuje asi 61 hektarů, čímž se Plešivec řadí mezi jedno z největších hradišť ve střední Evropě. Jeho zánik byl možná spojen s klimatickou změnou kdy v průběhu 10. st. př. n. l. dochází k vylidnění celé oblasti. Ale je docela možné, že lidé knovízské kultury se na sklonku doby bronzové museli někomu či něčemu bránit a neubránili. Opevnění zřejmě zaniklo požárem podle intenzivnímu červenému zbarvení kamenů ve fortifikaci. Jeho dřevěná část prohořela a kameny se rozvalily na obě strany. Jestli byl příčinou požáru a tím i důvodem konce hradiště útok nepřátelského kmene, není jisté. Hradba už potom nebyla nikdy obnovená.
Během různých prací tam lidé nacházeli nejen zbytky keramiky, ale i menší kovové předměty, jako třeba náušnice nebo mince z období středověku. V roce 1923, během lesních prací našli dělníci opravdový poklad. Na severním svahu temene vrchu leželo v nádobě asi 400 českých stříbrných denárů Spytihněva II. (1055–1061) a Vratislava II. (1061–1092) a jeden morový denár Vratislava II. Polovina pokladu byla rozebrána dělníky ihned a některé rozebraly jejich ženy, které se pak na místo nálezu vydaly hledat ještě v noci. Událost celkem logicky povzbudila obyvatele okolních vsí, aby se vrhli na Plešivec s motykami a krumpáči. Zřejmě bez úspěchu nebo se tím nikdo nepochlubil.
Že měla hora kultovní charakter je téměř jisté. Protože skály hradiska tvořily jakousi zeď, za níž byla samotná akropole, opevněné centrum je považováno za kultický, posvátný prostor. O pravěké posvátnosti by svědčil i podivuhodný obětní kámen, viklan, který se nachází na jihovýchodním svahu pod hradištěm. Jedná se o Čertovu kazatelnu, o níž se zmiňuje stará pověst. Tento názor potvrzuje i nález kostrový hrobů. Hroby jsou označované jako nepietní. Mrtví tu totiž nebyli pohřbeni, ale prostě pohozeni do jámy. Na jejich kostech pak vědci nacházejí stopy strašlivých zásahů, zohavení a mučení. Mohlo se jednat o jakési rituální oběti, kanibalismus, stopy temných obřadů či tresty za jakási těžká provinění. Stejně tak mohlo jít o kultovní manipulaci s kostrami dávno zemřelých.
Snad každá hora u nás je opředena mýty a pověstmi, ve kterých se vyskytují čarodějnice, čerti, draci a podivní lesní mužíci, což jsou atributy keltské mytologie, které v krajině zůstali, i když Keltové zmizeli. Co se tedy podle dávných pověstí na Plešivci dělo?
Na Velké skále sídlil v dávných dobách strašlivý drak. Podle pověstí měl obrovská blanitá křídla, létal nad okolní krajinou a děsil místní obyvatele. Kroužil nad vesnicemi, svými křídly vrhal na stavení černočerný stín, občas se snesl k Litavce ze které se napájel a tak zastavil její tok. Někdy doletěl až k Jincům a znaveně usedal na střechy stavení. Krovy pod jeho tíhou praskaly a zděšení obyvatelé se ukrývali do sklepů. Když si odpočinul, ostře zapískal, vznesl se a letěl dál. Dům, který si vybral k odpočinku, vždy v krátké době postihlo nějaké neštěstí. Někdo tu zemřel, nečekaně začalo hořet, v chlévech onemocněl dobytek či se v nebohém domě narodilo poznamenané dítě. V Jincích se dokonce vyprávělo, že strašlivý drak z Plešivce požíral malé děti. Snesl se nečekaně z výšin, jako temný stín, křídly zaclonil slunce a v nastalé tmě se zmocnil dítěte, které již nikdo nikdy nespatřil.
Úplně na vrcholu na Krkavčí skále sídlí hadí královna. Občas se promění v pannu bezradně bloudící v hustém lese. Ale běda tomu, kdo by ji politoval! Ústa má samý jed a její objetí končí smrtí. Jakoby už naši předkové měli jistou zkušenost s lítostí vůči bloudícím pannám a to nejen v lese.
Ve Fabiánově zahrádce, jak se jmenuje tajuplná skupina vrchových skal propojená pravěkými valy, žije vládce brdských lesů, samotný Fabián. Ozývá se táhlým houkáním, které nesmí žádný člověk napodobovat. Následoval by krutý trest, protože Fabián zmátne takového opovážlivce a nechá ho bloudit na hoře jako v labyrintu dokud nepadne vysílením. Ten člověk, přirozeně ne Fabián.
Jako by toho nebylo málo tak na Plešivci se shromažďovaly brdské čarodějnice. O půlnoci se sem slétávaly na ohnivých košťatech, posedávaly na rozeklaných skalách a tančily na vysokých valech. Kdysi tu totiž stálo nádherné město, které čert zaklel do skal. Úpění nebohých měšťanů, uvězněných uvnitř obrovských balvanů, se o půlnoci rozléhalo celým krajem. Na severní straně Plešivce, v místech dnešní Fabiánovy kamenné zahrady, stálo podle pověsti výstavné náměstí obklopené nádhernými domy, které připomínaly spíše paláce. Tady si čarodějnice pěstovaly čarovné byliny a za úplňku se shromažďovaly okolo Čertovy kazatelny. Tam k nim promlouval sám Rohatý, aby se poté vzájemně uspokojovaly v nemravném, čarodějném spojení.
Bohužel jsem byl na Plešivci vždy ve dne, kdy logicky úplněk není a ničeho z výše uvedeného jsem nebyl svědkem. Takže možná zase jenom řeči.
Mnohem méně zajímavější ale o poznání věrohodnější už jsou řeči o pytlácích. Chodili veřejně se zbraněmi do lesů, v celých skupinách a živily se krádežemi. „Na Plešivci a ve Vostrým měli skrejše, kde ukradený dobytek zabíjeli a se o loupě dělili…“ Zvěřinu prodávali a skladovali v Mastných krámech a neváhali loupit i dobytek vesničanů. V roce 1848 proti nim musela zakročit národní garda, jak je popsáno v kronice obce Jince.
Další historie a dění na Plešivci už bylo spíše takové slovansky ospalé, vláčné a čím dál nudnější. Od šedesátých let 19. století pořádali výlety na horu všelijaké vlastenecké spolky a sdružení. Karel Sezima o Plešivci napsal román „Dravý živel“, začali se objevovat první skauti, konali se tábory a v dobách socialismu i „Zimní výstup na Plešivec“ pořádaný na počest Vítězného února.
A to by stačilo.
Seznam pramenů:
Brdy.org
Brdy.info
Poznejbrdy.cz
Martin Polák: Archeologická lokalita Plešivec u Rejkovic v regionálních souvislostech
