Článek
Rozdíl byl pouze v tom, jak se do vězení dostali. Bachaři dobrovolně, nalákaní na slušný plat a odměny, které by ve svém civilním povolání nikdy nezískali. Už jenom proto, že většina z nich byli nevzdělaní primitivové. U vězňů tomu bylo naopak. Poznali kriminál nedobrovolně a neměli na výběr.
Mnohokrát diskutovanou otázku, jestli sadisti ve státních službách byli lidé s vrozeným sklonem k násilí, psychicky narušení devianti ochotni za státní gáži mučit a vraždit nebo je tato schopnost daná každému, se pokoušeli odpovědět mnozí. Může se každý člověk stát za jistých podmínek sadistickou bestií, bez ohledu na genofond, rodinu nebo prostředím, ve kterém vyrůstal?
Takové otázky napadly i amerického psychologa Philipa George Zimbarda. Ten, na rozdíl od jiných, kteří pouze teoretizovali, se rozhodl pro zkoušku ohněm. Chtěl v praxi ověřit svoji vlastní teorii o tom, kdo nebo co dělá zločince zločincem. A tak se v roce 1971 rozhodl pro pokus, později označený jako stanfordský vězeňský experiment.
Jako modelovou situaci si vybral vězení. Univerzitní studenti, které vybral na základě inzerátu podrobil psychologickým testům, včetně testu na drogy. Dvacet čtyři mladých mužů, kteří prošli všemi zkouškami jako emocionálně stabilní, bylo rozděleno na bachaře a vězně. Nebyli nijak instruováni ohledně svého chování v imaginární věznici, pouze jim byla sdělena pravidla fungování vězení.
Hlavním cílem psychologa P. G. Zimbarda bylo zjistit, kdy a za jakých situací se normální „slušní“ lidé začnou chovat sadisticky a krutě.
Studenti-vězni byli zatčeni u sebe doma skutečnými policisty a převezeni na místní policejní stanici. Následovala klasická procedura odebrání otisků, focení, převoz do vězení, vyfasování vězeňského mundúru a nástup do cel.
Přestože byl experiment naplánovaný na čtrnáct dnů, kvůli neuvěřitelné brutalitě dozorců vůči vězňům byl ukončen už šestý den.
Jediným pravidlem, kterým se měli dozorci řídit, byl striktní zákaz fyzického násilí. Přesto se proměnili v nelítostné bestie, které vězněné tvrdě trestaly a šikanovaly. Dozorci nutili vězně svlékat se donaha, odpírali jím spánek nebo zakazovali vynášení kýblů, které sloužily jako toaleta. Oblíbenou šikanou bachařů byly kliky vězňů, kterým dozorci stáli na zádech.
Už druhý den vypukla vzpoura vězňů, která byla potlačena. Za trest jim byly odebrány postele a sníženy dávky jídla. Uběhlo pouhých třicet šest hodin od začátku experimentu a psychicky se zhroutil první vězeň Douglas Korpi. Byl zavřený v místnosti na košťata, odkud se snažil dostat ven, a řval jako pominutý, že uvnitř celý hoří a další noc už nepřežije. Protože se nedařilo vězně zklidnit, ukončil experiment.
Vězeň Richard Yacco začal s hladovkou v nadějí, že mu bude tímto umožněno se z experimentu vyvléknout.
Jak dozorci projevovali vůči vězňům čím dál větší sadismus a přibývalo excesů, snažili se někteří z nich bachařům zalíbit.
Třetí vězeň, který se zhroutil a nekontrolovatelně plakal byl číslo 819. Poté, co se od druhých dozvěděl, že on je tím zlým, kvůli komu se budou bachaři mstít, už nebyl k utišení. I jemu byl umožněn předčasný odchod.
Další den se roznesla zpráva o přípravě vzpoury vězňů, kterou bachaři překazili zvýšenou mírou teroru. Šestý den, kdy psychické týrání dosáhlo vrcholu byl experiment raději ukončen.
P. G. Zimbardo chtěl tímto dokázat, že k brutálnímu a sadistickému jednání se mohou uchylovat naprosto obyčejní a psychicky vyrovnaní lidé. Velkou roli v tom hraje prostředí a pozice nebo sociální role do které se dostanou.
Samotní dozorci byli po skončení experimentu v šoku z toho, čeho se na vězních, svých kolezích studentech dopouštěli.
Samozřejmě se časem objevilo množství kritiků, kteří považovali výsledky za zkreslené a podjaté.
Stanfordský experiment se stal jakousi ikonou své doby a inspiroval k sepsání mnoha studií, knih a dočkal se i několika filmových zpracování.
Zdroje:
